Chrám Azylu
„Jsi někdo, kdo mi zachránil život,“ odvětila Tien. „I když jsem pro tebe byla úplně cizí. Trochu se starat o tvoje pohodlí je to nejmenší, co můžu udělat.“ Než dojedli a pečlivě sklidili nádobí a zbytky, aby zbytečně nebudily zájem byť zcela obyčejných hladových zvířat, vystoupal nad džungli bledý měsíc. Domluvili si, v jakém pořadí držet hlídky. „Hodilo by se nějaké ochranné kouzlo,“ zívla Tien. „Abychom se mohli vyspat v klidu všichni. Ne že bychom to nepotřebovali.“ „Kouzla patří duchům a vílám,“ řekla vesničanka vážně. „Na nás jich zbývá jen málo. Ale některá mají nezlomnou moc.“ Vytáhla ze svých cestovních drobností jednoduchou flétnu sáo trúc se šesti dírkami. Teodor spolkl otázku „tohle je kouzlo?“. Pokud to pro ni je magie, pak to tak prostě je. Giang se zády opřela o jeden z kmenů banyánu a přiložila nástroj ke rtům. Melodie, která vzlétla do tmy, byla lehká a zároveň pronikavá. Prostinká, ale důrazná. Připomínala popěvky z tržišť a od rybářských loděk, ale nebyla to žádná lidová píseň, kterou by lovci dokázali rozpoznat. Teodor se neklidně rozhlédl. Jak daleko jsme slyšet? Nepřiláká to na nás nějakou bestii? Díval se na vesnickou dívku, která soustředěně nakláněla tvář a hnala svůj dech do flétny, jako by dávala vlastní krev do žil někomu, komu chce zachránit život. Ona je tu doma. Kdyby svou hrou přitahovala nebezpečí, už ji dávno něco sežralo. Mlčel a naslouchal. 97