Perunova krev II
„Ty si to užíváš, co?“ mrkla Vesna spiklenecky na Jarila. „O tom nepochybuj. Je to jako za starých časů. Žádné skrývání v jeskyni a lovení zfetovaných šlapek na Chomutovsku. Prostě vejdeme na koleje a vybereme si studentky, které se nám líbí, a obětujeme je na starých místech. Tak to má být,“ pronesl pateticky, jako by šlo o proslov, který měl být určen širší veřejnosti, než představovali tři bohové a tři oběti. „A ty už se netrap, holčičko, tu diplomku už dopisovat nemusíš,“ rozzářil svá ústa v úsměvu určenému dívce, kterou už partička držela ve vzduchu. „Ježíši Kriste,“ zašeptal jsem a v hrůze jsem zadržel dech. Že je Jarilo krutý bastard, jsem nepochyboval od masakru v Sakartvelu, ale že si to navíc tak moc užívá, i když se jedná o mladé dívky, to mě zatraceně překvapilo. Zabiju tě, Jarilo. Tebe a všechny mamrdy okolo tebe. Nevím jak, nevím kdy, ale až s váma skončím, budete žít už jenom v legendách, kam patříte, sliboval jsem sám sobě a zároveň vymýšlel co všechno téhle trojici, která se mezitím vracela na slavnost u kamene, provedu. Potřeboval jsem ze sebe dostat vztek. Vztek na vlastní bezmocnost, na to, že se bez pohnutí dívám na mladou dívku, kterou za chvilku
97