98
PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ
Rovněž jsme viděli, že tyto dynastie se v zásadě z administrativních důvodů různě rychle rozhodly, že státním jazykem bude určitý místní tištěný jazyk a že tato „volba“ byla v zásadě neuvědomělá – šlo o jazykové „dědictví“ nebo o jistou výhodnost. Evropská lexikografická revoluce však vzbudila – a postupně rozšířila – přesvědčení, že jazyky (alespoň v Evropě) jsou tak říkajíc osobním vlastnictvím jistých konkrétních skupin, tedy skupin jejich mluvčích a čtenářů, a navíc že tyto skupiny, které ve svých představách tvořily společenství, mají nárok na to, aby se staly autonomní součástí „spolku sobě rovných“. Filologičtí štváči tak stavěli monarchy před nepříjemné dilema, které se časem ještě přiostřilo. Nikde nebudeme toto dilema vnímat zřetelněji než v Rakousku-Uhersku. Když se osvícený absolutista Josef II. na počátku 80. let 18. století rozhodl, že státním jazykem bude němčina, a nikoli latina, „nebojoval tím například proti maďarskému jazyku, nýbrž proti latině... Domníval se, že práci ve prospěch mas nelze konat efektivně na základě středověké „latinské“ šlechtické správy. Kategorickým požadavkem byla podle něj existence jednotného jazyka, který by spojoval všechny části jeho říše. Z hlediska této nutnosti nemohl zvolit žádný jiný jazyk než němčinu, jež široce ovlivňovala kulturu a literaturu a která měla v každé části monarchie výrazné zastoupení.“2 „Habsburkové skutečně nebyli vědomou a důslednou germanizační silou. Existovali dokonce Habsburkové, kteří ani německy nemluvili. A ani snahy těch habsburských císařů, kteří politiku germanizace občas prosazovali, nevycházely ze žádného nacionalistického hlediska. Tyto kroky vedlo úsilí o sjednocení a univerzální charakter jejich říše.“3 Hausmacht byla jejich zásadním cílem. V druhé polovině 19. století však němčina stále více získávala dvojité postavení – „univerzálně imperiální“ a „specificky národní“. Čím více dynastie prosazovala první zmiňovanou funkci němčiny, tím více to vypadalo, že straní svým německy mluvícím poddaným, což vzbuzovalo stále větší antipatie u ostatního obyvatelstva. Kdyby ji však vehementně neprosazovala a činila ústupky jiným jazykům, především maďarštině, ne2
3
Jászi, Th Dissolution, s. 71. Je zajímavé, že Josef odmítl korunovační přísahu jakožto uherský král, protože by se zavázal k tomu, že bude respektovat „ústavní“ privilegia maďarské šlechty. Ignotus, Hungary, s. 47. Ibid., s. 137. Kurziva autora.