Být Homérem po Joyceovi (Ukázka, strana 99)

Czesław Miłosz o Dostojevském: jeho realismus „se opíral o přesvědčení, že dějiny mají utajený metafyzický obsah“. Možná i proto si Dostojevského tolik oblíbili angličtí prozaici; třeba E. M. Forster soudil, že Dostojevského realismus s věštěním (prophecy), tedy s přesahem, je něčím, co anglické próze bytostně chybí. ~ Jedno velké desideratum aneb Který román napsán nebyl a přitom by napsán být měl. Lituji, že nemáme román od A. P. Čechova. Jsou tu jeho mistrné povídky, filigránsky vycizelované a přitom tak významově syté. Jsou tu i stále živoucí dramata, kde se jeho přecitlivělí hrdinové zraňují o svět, kterému už přestávají rozumět. Je tu i mimořádná reportážní kniha Ostrov Sachalin, která naprostou přímočarostí pohledu a plastičností popisu ukazuje vězeňské podmínky ruských vyhnanců. Původně šlo o novinové články. Bez této knihy není podle mě možný celý velký proud ruské gulagistické literatury (A. Solženicyn, V. Šalamov, J. Ginzburgová ad.). Čechov asi věděl, proč román nenapsal. Byl to moudrý pán. Povídka v jeho provedení byl útvar, který by nebylo možno „rozkecat“ do románu. Stejně tak drama se svými emočně vypjatými scénami (hlavně ve Višňovém sadu) ještě velkou příběhovou epiku postavit neumí. Podmínka nutná, ale ne dostačující. ~ Duch románu se sytí ironií. Tu však chápejme široce, tedy spíš v anglickém než středoevropském smyslu — jako otevřenost, touhu po (vypravěčské) svobodě. Její bohatství je nepřeberné. U Austenové (hlavně v Pýše a předsudku) je to lehký podtón, kterým se komentují postavy, zejména hlavní postava mužská. U Kundery