Studna přání (Ukázka, strana 99)

Kapitola 18. Polednice Slávek se pomalu uzdravoval. Chůze mu dělala stále ještě obtíže, ale barva v obličeji se mu vrátila. Rty zrůžověly a jiskra v očích se opět rozhořela. Když se Mila vydávala s větvičkou do lesa, všimla si, že stromy nabraly zpět starou sílu. Vše se opět zelenalo. Společně seděli před domem na trávou zarostlé zemi. Slávek se vyhříval na sluníčku. Užíval si čerstvý vzduch i vůni lesa. Mila zaplétala věnec z nasbíraných pampelišek. Větévka se vznášela ve vzduchu a honila motýla poletujícího po zahrádce. „Řekni mi další příběh od tvého dědy,“ narušil ticho lesa. „Další příběh? Něco jako o Domojovi?“ „Přesně tak.“ Tamila se zamyslela. Dědeček jí říkal tolik příběhů, že bylo těžké vybrat si jen jeden. Dokázal příběhy vyprávět s takovou grácií, že zněly spíše jako vzpomínky. „Kdysi vyprávěl o polednici.“ „Povídej. Bedlivě poslouchám.“ „Hm… Vždy říkával, že je to strašidlo, které chodí v pravé poledne, proto Polednice. Sám ji jako malý viděl.“ Slávek zvedl koutky úst v mírném úsměvu. „Popisoval nám ji jako ohyzdnou babu v otrhaných šatech. Kulhající o holi vesnicí a trestající zlobivé děti.“ „Ošklivá babice?“ posměšně se ušklíbl. Větvička proletěla kolem jeho hlavy. Hnala se za vážkou jako divá. „Babice,“ přitakala, „jednoho dne, když byl dědeček ještě malý, přišla do naší vesnice. Procházela kulhavým krokem po cestičkách mezi domy. Děti ji sledovaly z okna, ani nedutaly. Až na jednu dívku z kovářovic chalupy.“ Prohlédla si upletený věnec a vstala ze země. „Polednice si to mířila přímo k ní. Dědeček viděl, jak vchází do jejich dveří. Ty se zabouchly a pláč ustal.“ Dřepla si před Slávka. Položila mu