98
René Anour • Zlatá pomsta
„No, a co teprve moje,“ odvětil Franz. „Když mi bylo čtrnáct, žil jsem jenom lyrikou.“ Protočil oči. „Uvázal jsem si kolem krku hedvábnou šálu a o přestávkách přednášel strašně špatné básně.“ „Máš někde nějakou fotku z těch dob?“ „Doufám, že ne!“ Franz trochu zčervenal. „Myslím, že bych dnes sám sobě nafackoval, když nad tím přemýšlím. Tragický, co?“ Na okamžik si před sebou představila studentíka Franze, jak – místo aby trousil cynické komentáře – recituje se zdviženou hlavou básně. Musela se usmát. „Trochu tragické, ale sympatické!“ Franz se také usmál. Pak se Fanny začala opět věnovat mikroskopu a co nejsvědomitěji zaznamenávala změny na orgánech, zatímco jí Franz ukazoval další řezy. Po chvíli se rozletěly dveře a do místnosti vpadl Valdéry. „Už budete hotoví? Musím nutně zanalyzovat několik důležitých vzorků.“ „Ano, už to bude, a jaké vzorky?“ zeptal se Franz. Valdéry si odkašlal. „Právě jsem pitval jeden velmi kontroverzní případ, zatímco vy jste se tady nahoře dobře bavili, a chci ještě obarvit několik krevních stěrů.“ Franz zvedl nevěřícně jedno obočí. „A co to bylo za případ?“ zeptala se Fanny. Měla dojem, že Valdéry jim to chce nutně povědět. Vzdychl, projel si rukou vlasy a opřel se o futro. „Velmi složitý. Ale někdo se musí odvážit vzít si i ty obtížné případy.“ Rozesmál se. „Zastřelení. Z větší vzdálenosti. Podle všeho našli oběť v Hietzingu. Mrtvola byla oblečena jako na maškarní bál – uprostřed léta.“ Fanny zvedla hlavu a nakrčila čelo. „A kdo je ten mrtvý?“ Valdéry mávl rukou. „Pánové inspektoři to ještě vyšetřují. Bohužel u sebe neměl peněženku nebo něco podobného. Nejspíš si ji přivlastnil vrah.“ Fanny vyskočila. „T-tu mrtvolu bych si ráda prohlédla!“