Poslední sbohem (Ukázka, strana 99)

tam a pokračovali ve svém…“ Zarazil se. Poměru. „Můžu se na něco zeptat?“ „Jistě.“ „Jak to všechno souvisí s ní?“ Ukazoval na fotku Fiony v mém klíně. Sklopil jsem k ní zrak. V duchu jsem si pokládal stejnou otázku. Levin řekl Georgii, že viděl plakát s Fioninou fotkou na vývěsce na stanici, když tam přišel na silvestrovský večírek. Všiml si, že jedna z předchozích adres patří Jonahu Carlingovi a zavolal mu. Začínal jsem si říkat, jestli jí nelhal. Možná na ten večírek nešel jen poklábosit s kolegy, možná šel zjistit novinky k případu zmizení Jennifer Johnsonové. Možná to byl jediný důvod, proč se tam vůbec vydal. Nejspíš pátral po případech podobných tomu Jennifeřinu a narazil přitom na Fionu. A tehdy nabídl Carlingovi, že se po ní podívá. Ale co pak? Jestli si ty dvě kauzy spojil, kde byl nějaký důkaz? Kde byly jeho poznámky? Cokoli, co by se týkalo Fionina zmizení? „Popravdě to zatím sám nevím,“ připustil jsem. „Netušíte, jak dlouho jejich poměr trval?“ „Seznámili se v osmdesátém třetím nebo čtvrtém… tak třeba rok? Dva? Když mi řekl, že se soukromě snaží najít tu Murphyovic holku, vzpomínám, že se mi prohnalo hlavou, jestli snad Mark není posedlý další ženskou.“ „Posedlý?“ Zarazil se, sáhl do kapsy pro látkový kapesník a osušil si koutky rtů. „Vím, že to tak možná nevypadá, po tom všem, co jsem vám teď vykládal, ale Mark byl dobrý chlap. Občas až moc.“ „V jakém smyslu?“ „Všechno si bral hrozně k srdci. Za ty roky u Metropolitní jsem potkal spoustu poldů – dobré i špatné. Mark patřil k těm dobrým, ale neuměl se pořádně odstřihnout. Neměl odstup. 98