Jen na okraj, na závěr této pasáže, je nutno zdůraznit, že ústředí české pravoslavné eparchie bylo ve stálém styku se srbskou pravoslavnou církví, udržovalo kontakty se Slovenskem a zejména Podkarpatskou Rusí (mukačevsko-prešovskou eparchií a jejími biskupy-delegáty vybranými z řad duchovních srbské církve) a snažilo se kontaktovat i pravoslavné církve v Rumunsku a Polsku. A. V. Červín jezdíval také na Volyni, k tamním Čechům, kteří přijali pravoslaví.263 Nejintenzivnější vazba pochopitelně vznikala se srbskou pravoslavnou církví jako s církví mateřskou. Biskup Gorazd se pravidelně účastnil zasedání synodu, kterému předkládal zprávy o stavu české pravoslavné eparchie (např. v roce 1939 se o ní diskutovalo celý jeden den) a konzultoval všechny zásadní otázky svého postupu. I nadále, ve 30. letech, se orientoval na biskupa Dositeje, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.264 Srbská pravoslavná církev Gorazdovy zásluhy o pravoslaví ocenila mj. také udělením řádu Bílého orla, který biskup přijal v roce 1930 z rukou partiarchy Varnavy.
2.4.3 Budování církevních obcí Základní organizační jednotkou pravoslavné církve v českých zemích byla náboženská obec. Statut České náboženské obce pravoslavné z roku 1922 obec chápal v širším teritoriálním pojetí a tehdy splývala s územím Čech, Moravy a Slezska. Duchovním správcem obce se stal pražský farář (biskup), přičemž vedení obce mělo právo zřizovat své expozitury na různých místech podle potřeby v závislosti na počtu pravoslavných věřících. Vytvoření místní filiálky bylo spojeno se jmenováním výpomocného duchovního, který měl statut výpomocného kněze, kaplana faráře pražské náboženské obce. Zmíněná ustanovení statutu o zakládání obcí se v letech 1923–1925 podařilo převést do reality života obce a vedle Prahy fungovaly expozitury v Táboře, Olomouci, Štěpánově, Brně, Přerově, Vilémově, Třebíči, Chudobíně, Dolních Kounicích a Řimicích. V těchto místech také působili stálí duchovní správci instalovaní pražským ústředím: od roku 1923 v Táboře, od roku 1924 v Olomouci, Štěpánově, Brně, Vilémově, Chudobíně, Dolních 263 Srov. např.: ČERVÍN, V. A.: Výsledky mého letošního zájezdu na Volyň. Věstník, 1,
1930, č. 19, 1. 10., s. 77–78. ČERVÍN, A. V.: Po čtvrté u volyňských Čechů. Věstník, 2, 1931, č. 17, 1. 9., s. 66–67. 264 Pro napsání dějin českého pravoslaví by bylo užitečné excerpovat také v Jugoslávii vycházející církevní periodika, např. revui Hršćansko delo vycházející ve Skoplji. Srov.: Revue Hršćansko delo. Věstník, 10, 1938, č. 3, 1. 3., s. 17.
98