zavést ihned, zbývající problematiku je nutno studovat 4) o povolení celibátu si nikdo nedělal iluze a očekávání bylo splněno: nepřichází v úvahu. Zdá se, že přes velkou pozornost, kterou vůdcové Jednoty přípravě programu věnovali, nebyla tato klíčová problematika zvládnuta natolik, aby ve chvíli pravdy obstála. O neúspěchu přirozeně nerozhodly pouze jeho slabiny, svou roli sehrály také další faktory a okolnosti, avšak určitá uspěchanost, netrpělivost, překotnost a nekoordinovanost postupu sehrála svou roli. Jen tak se totiž mohlo stát, že v programových otázkách existovala nejednota mezi Čechami a Moravou a situace došla tak daleko, že Moravané jak v brněnské tak olomoucké diecézi de facto ani nedospěli k formulaci vlastního programu. Je sice pravda, že bez ohledu na v podstatě paralelní postup všechna tři centra došla přibližně ke stejným výsledkům a že výborová schůze Jednoty v Praze 9.–10. dubna 1919, věnovaná redakci programu, proběhla za účasti zástupců všech tří Jednot, ovšem minimálně netaktický postup pražských předáků vyvolával na Moravě averzi vůči pragocentrismu, nedůvěru, a komplikoval řešení problému vytvoření celostátní kněžské organizace. Akceptujeme-li tezi o tom, že ústřední roli mezi programovými požadavky reformistů nakonec sehrál problém celibátu, pak je třeba vědět, že v oficiální rovině se Morava postavila proti jeho zahrnutí do programu opravného hnutí. Tato skutečnost přirozeně nezůstala utajena. Církevně-reformní hnutí po vzniku ČSR musíme sledovat paralelně v Čechách a na Moravě a navíc ještě separátně v brněnské a olomoucké diecézi. Tato skutečnost dokazuje, že se z hlediska geneze jednalo do velké míry o spontánní reakci na status quo, rámovanou celospolečenským otřesem, o akci víceméně nepřipravovanou a zpočátku také málo koordinovanou. V Brně se užší kruh duchovních přesvědčených o nutnosti provést změny sešel 4. a 11. listopadu 1918 a rozhodl o svolání schůze kněží brněnské diecéze, na níž budou předloženy první návrhy a podněty229 tak, aby bylo možno sestavit společnou názorovou platformu demokratickými mechanismy. Od prvních chvil však pozorujeme některé rysy charakterizující skutečný postup brněnských reformních sil: V komisi, která připravila první návrh reforem, zasedali ThDr. Josef Pospíšil, opat Prokop Šup, prof. ThDr. Jan Sedlák, farář Ladislav Zavadil (předseda Jednoty), Josef Kalabus a Karel Háňavka. Podle Háňavky autorem prvního programového nástinu byl P. Šup. Srov. HÁŇAVKA, K.: Příspěvek k dějinám reformního hnutí. Jednota, 2, 1920, č. 3, 13. 1., s. 39. 229
98