P lavání
Reaktivní pohon Hlavonožci (Cephalopoda) si při plavání pomáhají vlnícím ploutvovým lemem a pohybem ramen. Kromě toho ale využívají i obdobu raketového motoru. Jeho základ tvoří dýchací aparát. Sépie (Sepiida), olihně (Loliginidae) a chobotnice (Octobrachia) získávají kyslík z mořské vody žábrami uloženými v tzv. plášťové dutině. Vodu do ní nasávají štěrbinou ve svalnaté stěně těla, tedy plášti. Hlavonožec roztáhne tělo do šířky, dutina se mu naplní vodou a štěrbina se uzavře. Následným stahováním svaloviny pláště protlačuje vodu přes žábry a bere si z ní kyslík. Živočich v poklidu dýchá, nehne se z místa, ale je připraven kdykoli vyrazit. V případě potřeby roztáhne při nádechu plášťovou dutinu na maximum, a když nabere dostatek vody, uzavře nasávací otvor a stěny plášťové dutiny stáhne prudkým smrštěním svalů. Voda vystříkne z plášťové dutiny tzv. nálevkou, která funguje jako tryska, a vypuzený proud postrčí hlavonožce reaktivní silou o kus dál. Sépie, olihně i chobotnice umějí nasměrovat ústí nálevky tak, aby je proud nesl předem určeným směrem. Většinou couvají a ramena táhnou za sebou, ústí nálevky ale dokážou stočit i tak, že plavou rameny napřed. Naberou přitom slušnou rychlost – oliheň šelfová (Doryteuthis pealeii) se pohybuje třicítkou a za sekundu urazí osmnáctinásobek délky svého těla. Velkou výhodu přináší hlavonožcům propojení reaktivního pohonu s dýcháním. Při plavání na reaktivní pohon potřebují olihně dvakrát víc kyslíku než v klidu nebo při plavání pomocí ploutvového lemu. Pro reaktivní pohon však nasávají do plášťové dutiny mnohem více vody. Zajistí tak žábrám vydatnější přísun kyslíku, a to navzdory skutečnosti, že v tomto režimu účinnost žaber klesá. Zatímco v klidu přechází v žábrách do krve asi 11 % kyslíku obsaženého ve vodě, při uhánění na proudech vystříkávané vody přechází do krve jen 5 %. Zvýšený průtok vody žábrami ale tento výpadek bohatě nahradí. I díky tomu patří sépie mezi bezobratlými živočichy k těm nejrychlejším plavcům. K živočichům s reaktivním pohonem se řadí také medúzy (Scyphozoa). Jejich plavba je z energetického hlediska bezkonkurečně nejúspornější. K posunu o jeden metr potřebuje kilogram těžká ryba dvakrát více energie než stejně těžká medúza, sépie vynakládá ve srovnání s medúzou čtyřnásobek energie a korýš, kterého pohánějí kmitající končetiny, spálí dvacetkrát víc. Pro medúzy je vysoká účinnost nezbytností. Evolučně jsou staré nejméně půl miliardy let, což se odráží jak v jejich primitivní tělesné stavbě, tak i v nízké výkonnosti jednotlivých buněk. Silami proto nemohou plýtvat. Hnací motor medúz tvoří zvonovitý „klobouk“ se stěnami protkanými svalovými vlákny. Když se svaly smrští, medúza z jeho dutiny vypudí vodu, jakmile svaly ochabnou, pružný klobouk se vrátí do původního stavu a vodu zcela samovolně nasaje. Navíc medúzám pomáhá pružný okraj klobouku, který sebou
86