vedení školy, ještě považovala za absurdní vtip. Jako by ohrožovala veřejnost a mohla žákům nějak ublížit, jako by jí nešlo právě o jejich budoucnost. Po několika diskusích se domluvila na uvolnění při běžícím platu až do letních prázdnin. „Než se všechno uklidní, paní Lohausová, pak uvidíme, co dál.“ Vedení evidentně doufalo, že se uklidní hlavně ona, že tím obtížným tématem přestane vířit vody, sklapne zobák a pojede pěkně podle učebního plánu. Samozřejmě se nabízela možnost trvat na pokračování ve výuce, neexistoval přece pracovněprávní důvod, na jehož základě ji mohli ze školy vypudit. Ale to jí hrdost nedovolila. Neměla zapotřebí prokazovat krátkozrakým rodičům tu laskavost, že jejich děti něčemu přiučí. Už se smrákalo, když škrábání konečně nechala. Zápěstí měla v jednom ohni, namáhala je víc, než bylo zdrávo. Ale když od stěny poodstoupila, byla by po ní nejradši tou špachtlí mrskla. Nechtělo se jí uvěřit, že po tolika hodinách dřiny odstranila tak malou plochu tapety. n
Trvale upírat spánek patřilo ke způsobům mučení. Budík ukazoval 4:17, Eva ležela v posteli a poslouchala, jak se kohout podřizuje bezohledným pudům. Celá běsná se obrátila na druhou stranu a přetáhla si polštář přes hlavu, ačkoliv věděla, že to nepomůže. Byla to 97