zahlídnout mezi záclonama. Neodcházel ani za setmění. Dům se začal zneklidňovat tím víc, čím víc měla holka nahnáno, a v ní rostla úzkost každým dnem. Pokaždé když se podívala z okna, viděla ho, jak trčí u branky a čeká. Přestal chodit do práce a skoro nespal, jeho matka roznášela po vsi, že jsme ho připravily o rozum, že tohle nikdy nedělal, dokud nezačal chodit s mou dcerou. Chtěla jsem na holce, ať mě nechá udělat něco, co by ho od ní dostalo pryč, ale nechtěla. Ani ho malinko postrašit. Říkala, že tohle jsou nesmysly, že se unaví sám. Neunavil se, nikdy to nedělají. Všechno se jen zhoršilo. Jednou večer, když jsem drhla hrnce, se na stropě v kuchyni objevila světice. Zjevila se mi tam, se svatozáří kolem hlavy, na tom stropě zažloutlém od kouře a omastku. Řekla mi, že dcera je těhotná, že bude mít holčičku. Nevím, na jak dlouho si mě odnesla, ale když jsem přišla k sobě, svítalo. To těhotenství bylo pro celou vesnici sousto, sotva se jí začlo dělat břicho. O ničem jiném nemluvili, neřádi. Léta jim vrtalo hlavou, jak jsem mohla já porodit takovou hezkou a milou děvenku, ale teď jim všecko zapadlo do sebe. Je to hambářka jako její matka, obě jsme skončily s outěžkem, protože jsme se tahaly s mládencema jako nějaké flundry. Nakonec se ukázalo, že je doopravdy po mně. To způsobilo, že mě nenáviděla ještě víc. Vždycky si o sobě myslela, že je lepší než já, že si vezme mládence s dobrým postavením, že už nebude muset znova vkročit do téhle ubožácké vsi. Ale dopadla jako já, přišla do jiného stavu moc brzo. Dávala si to za vinu, zrovna jako ji vinila celá vesnice, věřila, že to ona ho měla zastavit, když naléhal.
97