98
Lucie Kunešová
ho namotávat na prst. Už jsem si připadala jako hlupák, jak jsem se pořád na něco ptala. Elišce došla slova. Seděla na lenošce a měřila si mě pohledem, který jsem ani neuměla pojmenovat. Zřejmě přemítala, jestli mám v hlavě všechno v pořádku. „Tak už mi to řekni, nebo si budu myslet, že jsi blázen,“ naléhala a já si povzdychla. Chtě nechtě jsem musela s pravdou ven. „Těžko se to vysvětluje, ale já nepocházím z téhle doby. Přišla jsem z roku patnáct set devadesát jedna. Vlastně tu nejsem ani moc dlouho a vůbec se tu neorientuju, proto máš ten pocit, že mi najednou přeskočilo,“ kousala jsem si tváře a modlila se k Bohu, aby všechno dobře dopadlo. „Jo, jasně,“ ušklíbla se ironicky, „a teď pravdu.“ „To je pravda. Šla jsem za čarodějnicí a ta mi dala lektvar, který jsem vypila a druhý den ráno se vzbudila tady,“ ruce se mi klepaly nervozitou, a tak jsem je raději složila do klína. „Jestli si ze mě chceš dělat blázny, tak odcházím. Jsem utahaná z práce a chci se vyspat,“ promnula si čelo, jako by ji bolela hlava, a tvářila se u toho vyčerpaně. Tušila jsem, že mi nebude věřit. Sama bych nikomu nevěřila, kdyby mi tvrdil, že přišel do mé doby třeba z jedenáctého století. „Prosím, věř mi. Netuším, kde jsem, a co s tímhle vším mám dělat,“ ukázala jsem po místnosti na všechny ty divné věci. Eliška místo odpovědi špulila rty a pravděpodobně zvažovala, jestli se už má zvednout, nebo dál čekat na odpověď, kterou tak chtěla slyšet. „Nevymýšlím si. Bydlela jsem na Vešnovském hradu spolu s Janem. Můžeme se tam dojít zeptat, určitě ti to potvrdí. Kdo tam vůbec teď žije?“ „Katko, já nechci slyšet žádné pohádky. Myslela jsem, že si věříme,“ hněvala se a nezdálo se, že by alespoň na chvilku připustila, že jsem mluvila pravdu. To nevypadalo dobře.