„Budeme muset nabrat vodu z potoka,“ zavolala Bela a už otevírala dveře náklaďáku. „Máš tady hadici?“ „Jdu pro ni,“ řekl Pablo rozrušeně a běžel ke stodole. Belin táta znovu zařadil rychlost. „Přeparkuju auto z cesty, aby mohly projet hasičské vozy,“ zavolal. Bela se rozběhla a zamířila k malé pastvině. Proč muselo do jít k požáru právě teď, když je celé stádo ve výběhu? A co bylo horší – i když už teď viděla nad hřebenem nejvyššího kopce plameny, koně vidět nebylo. Před sebou viděla jen mámu a sestry, jak běží přes pastvinu. Zrychlila a podařilo se jí je dohnat. Každá z nich nesla několik vodicích lan a ohlávek. „Belo, díkybohu, že jsi tady!“ zalapala po dechu máma. „Oheň už postoupil dál, za ohradu.“ „Musíme dostat koně ven!“ křičela Elodie. Bela jen přikývla, šetřila při běhu dech. Když skupina dorazila na vrchol kopce, konečně koně uviděli. Stádo se shlu kovalo v jednom rohu pastviny. Jak se koně báli plamenů vzdá lených jen pár desítek metrů, ržáli a vzpínali se na zadní. Bela se zastavila a zalapala po dechu. Oheň se zdál být najednou tak blízko! Už zachvátil přístřešky i dřevěnou část oplocené past viny poblíž. Teď už požíral vysokou suchou trávu na pastvině a dlouhé prsty plamenů pronikaly pod oplocení a lapaly další palivo v podobě krátce posečených krmných rostlin. „Naskočte všichni na koně!“ křičela přes praskavé burácení plamenů a řehtání koní máma. „Zaženeme je na pastvinu na svah. Tam najdeme místo, kde se budou moct schovat před pla meny. Belo, jeď napřed a otevři bránu!“ zavelela a hodila jedno z vodicích lan své nejstarší dceři.
97