98
Ř EK A
BOH Ů
• DÁV N Ý
ODK A Z
„Vycítili mršinu,“ poznamenal Hannu. „Hlavně že to nejsme my,“ opáčil Piay. „Zatím.“ Zpocení vedrem oba muži znovu vyrazili. Piay viděl, že se Hannu musí hodně snažit, aby s ním udržel krok, ale stále ještě pochodovali bok po boku, když sjeli po svahu duny a začali se škrábat k dalšímu písečnému hřebenu. Nahoře si Piay zaclonil oči proti nelítostnému slunci a zahleděl se před sebe. Pod kroužícími supy spatřil postavu ležící s roztaženými končetinami na plochém kameni. „Kdo to může být?“ přemítal. „Další farmář? Ale proč by ho vlekli až sem?“ Rozběhli se sypkým pískem k ostatkům, aby se k nim dostali dřív, než supové začnou trhat maso od kostí. Obešli balvan a Piay zpomalil, když spatřil tělo. „Vidíš to co já?“ vydechl. „Jistě,“ odvětil Hannu. „Tím se mění spousta věcí.“ Piay zamával pažemi, aby zaplašil mrchožrouty, a doběhl k ostatkům. Zrak ho nešálil. Mrtvý patřil k synům Apisovým, jeho tetování se výrazně rýsovalo na světlé kůži. Určitě to byl zajatec ťuhýků. Byl nahý a podle jasně patrných známek ho před smrtí mučili. Po těle měl spoustu otevřených ran, uřezaný penis vražený do úst. Hannu dokulhal k Piayovi, zalapal po dechu a zadíval se na mrtvolu. „Takže ani Apisův syn se bandě ťuhýků neubrání. To pro nás může být cenná lekce.“ Piay neodpověděl, studoval rozmístění ran. „Mučili ho, aby z něj vytáhli informace,“ poznamenal. „A podívej, tady jsou pod novými ranami vidět starší jizvy a vybledlé podlitiny. Pracovali na něm hodně dlouho.“ „Myslíš, že ho zabili, protože nemluvil a je už nudilo pořád čekat?“ zeptal se Hannu. „Anebo proto, že jim všechno řekl a už jim k ničemu nebyl?“