Deník praštěné 4cátnice I. - III. (Ukázka, strana 99)

ve mně vzala odvaha říci něco takového, ale byla jsem značně vyčerpaná a vše mi už bylo jedno. „Taková nestoudná drzost,“ div chudák stará neomdlel. Pustila se do mě i máma a bába. To už bylo na mě moc. Švihla jsem s dřevěným táhlem od žebřiňáků a dala se na úprk. Doma jsem to schytala, ale až po dvou hodinách. Tak dlouho trvalo, než od pána učitele ty hodiny dostaly zpět. Smál se otec. Držela se máma za hlavu, jakou to má rodinu. Nadávala babička dědovi, že jí snědl nudle. Zřítily se skříňové hodiny na zem, neboť o ně zavadil bratr, když běhal dokola kolem. U nás bejvávalo hóóódně veselo. Stala se ještě jedna nemilá událost. Moje nejlepší kamarádka měla slepou babičku, ale byla to tuze hodná ženská. Opravdu moc milý a trpělivý člověk. Začala k ní pravidelně docházet jedna nesympatická bába. Ráno přišla, odpoledne přišla a večer pro velký úspěch stála zase za dveřmi. To i laskavému člověku dojde trpělivost. Začala se babička zapírat, ale nic to nebylo platné. Bába se vždy dokázala pod nějakou hloupou záminkou vetřít do jejího útulného bytečku. Rozhodly jsme se, že ubohé babičce pomůžeme. A nenapadlo nás nic lepšího než staré, vlezlé čarodějnici napsat anonym, kde jsme ji po pravdě vylíčily, co si kdo o ní myslí a kde je její místo. Tvrdý dopis. Pravda. S bábou to pěkně zamávalo. Padlo kladívko na hřebíček, ale minul se účinkem. Chodila satorie k babičce ještě častěji a ta ji musela uklidňovat a dušovat se, že ona s tím nemá nic společného, že šlo o hloupý žert.