Kam s ní – tam s ní (Ukázka, strana 99)

školního roku. A pokud to prvňáčkové nedodrželi, hned je opravovala, aby si chybu nezafixovali. Ale každý učitel to dělá asi trochu jinak, pomyslela si. Vzpomněla si na situaci, kdy se připravovala na fakultě ke státnicím z češtiny. Musela se nabiflovat, mimo jiné, co je to spodoba znělosti – hlásky znělé, neznělé, předopatrové, zadopatrové…… už si to všechno ani nepamatuje. Tenkrát jí to připadalo jako bezduché a bezpředmětné. Stále si to nemohla zapamatovat, protože nebylo o co se opřít. Nechápala, proč se to má tak dobře naučit. Teprve, když začala učit první třídu, souvislost pochopila. To je právě to čtení předložek dohromady s následujícím slovem, kdy potom dochází ke spodobě znělosti. Stává se to i při čtení těchto hlásek na konci slov jako třeba nůš- nože, ale to žáci chápou docela dobře, protože se to ani jinak vyslovit nedá. Čeština je fakt těžká. Chudáci cizinci, kteří se ji pokoušejí naučit. „Aničko, a víš, o čem sme vlastně četly?“ zeptala se nenápadně babička české vnučky. „Vlastně ani moc nevim. Promiň, babi. Víš, já sem se asi nějak zamyslela a pak…“ odpověděla provinile. „To nevadí,“ konstatovala babička s pochopením. Vzpomněla si totiž na to, že jí samotné se to už taky mockrát stalo. Uvědomila si, že to bylo tehdy, když se nedokázala vžít do děje tak, aby si to, o čem se čte, představovala jako živé. Ta představa je totiž to hlavní. To ví dnes už docela jistě. S jistou dávkou nostalgie si vzpomíná, jak v počátcích své školní docházky doučovala spolužáky, kteří látku nezvládali. Ona jim to - 98 -