Dani Collinsová
„A chceš sex?“ Dívala se na vodu, nedovolila mu, aby jí viděl do očí. Hlas měla nezaujatý. „S tebou? Vždycky. Myslel bych, že je to jasné.“ Náhle si nebyl jistý ničím, co mu ještě před pěti minutami připadalo samozřejmé. Možná tím, jak tehdy na Gibraltaru po tom jejím prohlášení odešel, zničil to, co mezi nimi bylo. „A ty?“ zeptal se. Quinn se zhluboka nadechla a pomalu vzduch vypustila, jako když vypouštějí balon. „Já taky.“ „Ty jsi pro moje ego požehnáním,“ zamumlal, ale ve skutečnosti ho její přítomnost uzemňovala, nedovolila mu brát sama sebe příliš vážně. „Prostě jsem chtěl říct, že ačkoli je naše občasné sdílení postele skvělé, je fajn, že to nemůžeme udělat i teď. Musíme používat slova.“ „Brr. Díky, ale nechci,“ ušklíbla se Quinn. „Srabe.“ „To je moje nejhlubší tajemství. Teď ho znáš i ty.“ Ale Quinn nebyla srab. To už věděl. Ale měla strach. Bála se být sama, bála se, že nebude moci rozhodovat o sobě nebo své budoucnosti, bála se odhalit své srdce. Dívat se na ni pro něj bylo jako dívat se na pokřivený odraz sebe sama. „Pojď,“ pokývl hlavou nakonec. „Umyjeme ti ty vlasy. Bude to legrace. Něco jako teambuilding.“ Možná se nemohli milovat, ale i tak se jí chtěl dotýkat. „Chceš říct, že to používáš na výjezdech se svými manažery?“ „Jasně, spolu s polštářovými bitvami a opékáním pěnových bonbonů. Jdeme.“ Trvalo jim docela dlouho, než přišli na to, jak to udělat. Samotné umytí už tolik času nezabralo. Nakonec si Quinn prostě lehla na čalouněnou lavici, přistrčenou až k vaně se zdobenými nožičkami. Krk měla podložený srolovanou osuškou, aby to bylo aspoň tak pohodlné, jak mohlo být, když člověku 98