Abby Greenová
„Ano.“ „Je mi líto, že jsem tu situaci špatně pochopil. Předpokládal jsem, že to byla nějaká společenská událost s tvými přáteli.“ Evu překvapilo, že jí zřejmě věří, a ucítila v hrudi příjemné teplo. „Nikdy jsme o tom nikomu neřekla. Byla jsem zděšená, když se ten snímek objevil na internetu.“ „Tvoje matka to nezjistila?“ Eva zavrtěla hlavou. „Její duševní zdraví už se v té době začalo zhoršovat. Musela jsem se o ni starat po celý den. Dokud nezemřela.“ Vidal dlouho nic neříkal. „Předpokládal jsem, že si vynahrazuješ ztracený čas – všechny ty roky, kdy jsi byla víceméně vězněm na castillu.“ Eva odvrátila pohled. „Tak úžasné to nebylo.“ „Takže jsi vážně nebyla ve společnosti…?“ „Ne.“ Eva se přiměla na něho podívat. „Možná se tím změní tvůj pohled na přínosy naší… dohody?“ „Pocházím z pracující třídy – ať už tvá nepřítomnost na společenské scéně znamená cokoliv, stále jsi pro mě přínosem.“ „I s tou pochybnou firmou, kterou vede můj otec?“ „Bohužel to na téhle úrovni není nic výjimečného. Je to trestuhodné ale prochází to.“ „Je to nechutné.“ Vidal zaťal čelist. „Muselo být drsné ho takhle vidět.“ Eva odsunula ponížení a stud. „Neměla jsem očekávat něco lepšího.“ Vidal kývl hlavou k hřišti, kde si hrály děti. „Neměl jsem o tobě tvrdit, že nemáš ráda děti.“ Eva si přála, aby to tolik nebolelo. Připomínalo jí to jednu vzácnou chvíli, kdy ji matka vzala ven z castilla do Madridu. Na okamžik se ztratily a procházely zadními uličkami s budovami blízko u sebe. Děti volně pobíhaly z jedněch otevřených dveří do druhých. 98