Clare Connellyová
Číšník jim předal menu a převzal si od nich objednávku pití, a poté už je nechal o samotě. Rocco se opřel. S jednou paží volně přehozenou přes opěradlo její židle působil uvolněně. „Je to zvláštní,“ prohlásila po chvíli. Rozhlédla se kolem sebe a zakroutila hlavou. „Být vdaná?“ „To taky,“ zalhala, protože jí to naopak vůbec podivné nepřipadalo – a to ji děsilo. „Myslela jsem být tady, bez osobních strážců. Mám pocit, že jsem bez ochranky ještě nikdy nikde nebyla. Jak jsi to dokázal?“ „Jsme na líbánkách.“ Pokrčil rameny, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Ale to… Na tom přece nezáleží,“ vyhrkla. „Měla jsem v patách ochranku každý den svého života, a to i na internátní škole.“ „Studovala jsi na velmi exkluzivní škole. Dovedu si představit, že jsi tam nebyla jediná s osobním strážcem,“ nadhodil. „To ne,“ uznala a zamračila se. „Jen mi nejde do hlavy, že s tím bachař souhlasil.“ „Bachař?“ zasmál se Rocco. „Kapitán Muller,“ vysvětlila. „Vedoucí palácové ostrahy a můj neustálý trn v patě.“ „Měl jsem to potěšení.“ Z jeho hlasu odkapával takový sarkasmus, až se zasmála. „Neoblíbil sis ho?“ „Tuším, že on mě taky ne.“ Zadíval se jí do očí. „Došli jsme ale ke kompromisu,“ dodal a stiskl rty. „Nevěděla jsem, že to slovo zná. Jak jsi to dokázal?“ zajímala se. „Přesvědčil jsem ho, že tvoje bezpečí je moje priorita,“ odpověděl Rocco. 98