Joss Woodová
„Je tu ještě něco…“ ozvala se opět tichým hlasem, jako by sbírala odvahu k tomu, co chce říct. „Zdá se, jako bych s jeho játry získala i část jeho vzpomínek.“ Ta ženská se patrně úplně zbláznila, prolétlo mu hlavou a pátravě se na ni zadíval. „Prosím?“ V jeho hlase znělo víc ironie, než zamýšlel. Poškrábala se rozpačitě na hlavě. „Existuje k tomu i lékařské vysvětlení,“ bránila se, protože patrně tušila, jaký bude mít její poslední věta dopad. „Prosím, sem s tím,“ pokynul Soren. „Jedná se o určitý jev, kterému se v lékařských kruzích říká teorie buněčné paměti. Jde o to, že vzpomínky, určité krátké obrazy a osobnostní rysy mohou být uloženy na místech mimo mozek. Že mohou být uloženy v jednotlivých buňkách nebo životodárných orgánech. Existují o tomto jevu zdokumentované případy z celého světa,“ dodala. Soren nevěděl, jestli bdí či sní. Co se mu to ta ženská snaží namluvit? Tohle je přece naprostý nesmysl! Otočil pohled k Avangelině. „Chápu, že ti Malcolm chybí. Nám všem chybí. Tomuhle ale přece nemůžeš věřit.“ V očích jí zajiskřilo. Stiskla pevně rty a vrhla po něm pohledem, který si jaký kluk dobře pamatoval. „Seď a vyslechni si ji do konce.“ Přestože už dávno nebyl tím malým klukem, na kterého tenhle přísný pohled čas od času uplatňovala, beze slova poslechl. Alyson se na něj chápavě usmála. „Vím, že to zní divně. Vůbec se vám nedivím, že mi nevěříte. Sama jsem zpočátku nechápala, co se to se mnou děje. Snažila jsem se najít nějaké lékařské vysvětlení, jelikož se mi opravdu stává, že vzpomínky, které se mi vybaví, nejsou moje vzpomínky.“ „Řekni mu o tvé vášni k rychlé jízdě,“ pobídla ji Avangeline. 98