98
l y d i a
g o u a r d o
∙
a
v š i c h n i
m l č e l i
Byla jsem unavená a měla hlad. Usadila jsem se do kouta a čekala na nevím co. Tam mě našli policajti. Byla jsem tam už dlouho, nedělala nic a jen se dívala, jak lidé chodí kolem. Sem tam se někdo po mně ohlédl a jedna paní mě dokonce oslovila. Ale já jí neodpověděla. Policajti byli tři. Zastavili se přede mnou. „Co tady děláš? Tady nemůžeš zůstat!“ Nic jsem neřekla. „Nemůžeš odpovědět, když se tě ptám? Máš občanský průkaz?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáš! Kolik je ti let?“ „Ukaž nám občanku, nebo tě sebereme.“ „Nevypadá dobře. A je mladá.“ „Píchla sis něco? Ukaž paže…“ Jeden z nich mi chtěl vyhrnout rukávy. Měla jsem plno modřin, a tak jsem se bránila. „No, no, uklidni se.“ „Půjdeš hezky s námi. Můžeš vstát?“ Kolem nás stáli lidé a pozorovali nás a jeden z policajtů mi pomohl vstát. „Opravdu nemáš občanku? Vypadáš dospěle, musíš ji mít. Ukaž nám ji a necháme tě jít.“ Zakroutila jsem hlavou, že ne. „Jsi tedy nezletilá? Utekla jsi?“ Kývla jsem hlavou, že ano. Policajti se spolu domlouvali a pak jeden z nich řekl: „Odvezeme ji. Nemůžeme ji tu nechat.“ Ještě jednou to zkusili: „Jsi němá? Nemůžeš mluvit?“ Neodpověděla jsem. „Půjdeš hezky klidně s námi?“ Kývla jsem hlavou.