V noci chodím pouští (Ukázka, strana 99)

by mi cokoliv z toho seslal, jen pod víčky cítím slané slzy. Každého prý doženou jeho viny. Prošla jsem hřbitovní branou a hroby okolo řvaly, že jsem zabila dětem tátu. Vykřikla jsem, že to muselo být a vběhla do kostela. Náhodně jsem si vybrala lavici blízko oltáře, sedla do ní, lokty položila na lavici a sepjatýma rukama podepřela hlavu. Nechci nikoho a nic vidět, nechci nic slyšet. Chci jen jasné znamení svého Boha, chci vědět, co si o tom všem myslí a chci to, o co ho prosím léta. Ztracena v síti vlastních dobrých úmyslů a chybných kroků se Tvá dcera kaje a prosí o cestu. Je zbytečné psát na zdi „Já jsem cesta a život.“, když není bližší návod. Snažím se jít cestou spravedlivých od mala a k životu to není. Jedno rozhodnutí za druhým a z facek jsou rány pěstí, ze zbitých jsou zranění, ze zraněných mrtví. Z touhy po lásce jsem objímala děvkaře, co mi utekl. A potom čím dál tím nižší sortu chlapů, na čím dál tím špinavějších místech. Potřeba lásky se změnila v potřebu nebýt sám a potřeba nebýt sám se změnila ve fyziologické potřeby hormonálních výlevů. I vlk samotář potřebuje občas alespoň dotek. A pokud nevíte, co bude zítra, proč se omezovat na dotek. Ale Tvou lásku cítím. Necháváš mě naživu a já pomáhám své smečce, co to jde. Dal jsi mi má vlastní štěňata na dosah ruky a já je nechala zemřít. Vím, že za to budu muset zaplatit. Ztěžka vydechuji. Přijímáš Bože alespoň ty, co ti tam posílám, omylem i úmyslně? Soudíš je? Soudíš je za Simonu? A soudíš je za křesťany na území muslimských bojůvek? Jak soudíš ty, co se do neštěstí připletli, ani nevěděli jak a udělali hrozné věci? Utírám si slzy. Pořád mám ještě nějaké slzy. Vzadu v kostele zazněly pomalé kroky. Sjíždím rukou do kapsy a otevírám v ní nůž. Pomalu otáčím hlavu, pomalu, napružená ke skoku a k ráně. Mezi řadami lavic přichází starší paní, nevysoká, lehce obézní, na krku náhrdelník z dřevěných kuliček s křížem. Pouštím nůž a znovu si podepírám hlavu. Paní si sedá do lavice přede mnou, tak trochu bokem a otáčí se ke mně. Zvedám hlavu a dívám se na ni. Ztělesněný klid. 97