přiváželi nebo přicházeli s ním či za ním, a kde se od věků setkával a mísil živel slovanský s neslovanským. Vzápětí se Praha stala severní a vlastně i západní výspou judeo křesťanské civilizace, jedním z center evropské vzdělanosti, a na konci středověku i kolébkou evropského protestantismu sto let před Lutherem. V období renesance pak hlavním městem země, v níž koexistovaly oba hlavní proudy západního křesťanství v ovzduší tolerance, jaké nevládlo jinde v Evropě a nikde netrvalo tak dlouho. O Praze barokní není třeba zvlášť hovořit, právě o ní toho svět ví nejvíc a také ji umíme nejlíp propagovat. Z ní se rodí i Praha mozartovská a předmozartovská (tady samozřejmě nejde jen o Prahu, ale o české země vůbec, jako ostatně i v jiných ohledech (a s ní hudební tradice, jež roste daleko do dvacátého století — netroufám si říci do dneška). V neposlední řadě Praha jako místo soužití, prolínání a vzájemného prorůstání národní české kultury s kulturou německou a židovskou, místo vzniku toho, čemu se říká „pražská kultura“ a co prostupuje celou kulturu českou. A nakonec Praha jako středisko kultury, která takřka sama, bez politických a hospodářských elit, vynesla do Evropy zapomenutý národ, vzkřísila jeho jazyk, jeho dějiny, dala vzniknout literatuře, jež záhy do polozapomenutého jazyka přeložila většinu světového dědictví a sama vytvořila díla, jež neodlučně patří k literatuře světové. Kultury, jež se stala jedním z paradigmat evropského modernismu a znovu zprvu téměř sama pomáhala vyvést koncem pade sátých a v šedesátých letech národ z temnoty stalinismu až na práh občanské společnosti. To jsou samozřejmě jen hlavní momenty, hlavní charakteristiky významu Prahy pro evropskou kulturu, jež budeme moci na prahu příštího
100