Utajené přátelství (Ukázka, strana 99)

„Ano.“ Tristan přikývl. „Když jsem přišel do rodiny já, Charlotte byla naší pastýřkou. To znamená, že byla nejstarší. Stejně jako teď já. Odešla asi před devíti lety. Ale čas od času se ozve.“ Ravani přestával být rozechvělý, namísto toho jej naplňoval údiv. Otázky jej napadaly jedna za druhou. „Z čeho platíte jídlo, dům a další věci?“ „Většinou se o to starají bývalí poutníci. Posílají nám peníze, když mohou. Někteří mohou poslat jen trochu, jiní víc. Ale všichni něco posílají. A my taky děláme, co můžeme. Kdo na to má věk, najde si nějakou práci. Ti mladší hlídají děti, sekají trávu a tak. Ale při tolika hladových krcích těch peněz nikdy moc nemáme.“ Ravani přikývl a uvědomil si, že Virginie a Colt nosí stále stejné obnošené šaty. „Odkud jste ale všichni přišli? Utekli jste z domova? Kde jsou vaši rodiče?“ „Každý z nás má svou vlastní historii. Některým rodiče zemřeli…“ Tristan se na chvíli odmlčel a Ravani si všiml, že několik dětí kolem něj sklopilo hlavy. „Některé z nás rodiče opustili, zanechali dítě na prahu sirotčince, hasičské zbrojnice nebo policejní stanice. Někteří z nás ani netuší, jak a proč skončili sami. Ale důležité je jen to, že už sami nejsme. Naši rodiče se o nás nedokázali postarat, ať už z jakýchkoli důvodů. Tak se teď staráme sami o sebe. A jeden o druhého.“ „Ale tohle se přece… nesmí, ne? Žít jen tak sami, bez dospělých?“ Tristanova tvář potemněla. „Ano. Nesmí se to, není to zákonné. A proto se musíme skrývat. Pořád. Protože existují lidé, kteří nás pronásledují. Říkáme jim vlci. Vlci, kteří mají odznaky, pouta, papíry o opatrovnictví a soudní příkazy. A taky další vlci. Ti nás sice nehledají, usmívají se na nás, dokonce jim na nás záleží, ale když se dozvědí, jak to máme, chtějí nás udat. Poslat nás zpátky do sirotčinců.“ „Co je…“ Ravani raději zmlkl. Napadlo ho, že jeho otázky mohou znít moc chladně a věcně, když jim je klade jako kluk, který má tátu a mámu a příjemný domov. Ale Tristan řekl, že se má ptát na cokoli, a tak tu otázku 98