2. kapitola
98
vyvíjelo opačným směrem. Hovořím z pozice amerického akademika počátku jednadvacátého století, kdy největší celosvětový dopad má právě americký nacionalismus a kdy úvahy o rozdílech mezi civilizacemi ovlivňují politický diskurz, a dokonce i zahraniční plány amerických ozbrojených sil. Za této situace a v podmínkách americké hegemonie, která nastala po konci studené války, je nesmírně důležité důsledně dekonstruovat mononacionalistická paradigmata, poukazovat na vzájemná dialogická propojení, která tato paradigmata usvědčují ze lží, a zároveň s tím i pluralizovat a kreolizovat naše modely kultury a občanství. Jak napsal Edward Said: „Pravdou je, že jsme navzájem pomícháni způsobem, o kterém se většině národních vzdělávacích systémů ani nesnilo. Jsem přesvědčen, že smířit poznání na poli umění a vědy s touto integrační realitou, je intelektuálním a kulturním úkolem dneška.“82 Nutně potřebujeme vyvážený pohled na krosnárodní a kroscivilizační fúze a frikce, a právě ten by nám měly poskytnout denacionalizované humanitní disciplíny, bez ohledu na to, jak omezený je jejich vliv mimo akademické instituce. Poukazem na spletité prolínání zdánlivě antitetických vlivů a dějinných událostí, polyfonické vrstvení idiomů a ideologií v jediné básni Yeatse nebo Eliota, Loyové nebo Toomera, Aghy Shahid Ali nebo Lorny Goodisonové, nám básnický transnacionalismus pomůže pochopit svět tvořený proměnlivými kulturními hranicemi a interpretovat sebe sama jako imaginativní občany světů, které se bez přestání překrývají, protínají a sbližují.
82
Edward W. Said: Culture and Imperialism, New York 1993, s. 331.