a žižkovské drbny a všelijací mravokární šťouralové budou mít nadlouho o čem tlachat. Krom toho nejde jen o veřejné mínění. Je nutno pomyslet i na zákazníky. Pan Sochor si zakládal na tom, že jeho vinárna je místem bezstarostné zábavy a dobré nálady, bezpečným útočištěm a oázou rekreace. Co když teď nad ní smrt bude viset jako kletba a pánové se budou zdráhat sem chodit, protože co kdyby neštěstí bylo nakažlivé? Navíc, jak udržet diskrétní povahu podniku, který je najednou v řečech a všem na očích? O tom všem pan Sochor uvažoval, zatímco seděl ve své kanceláři za kuchyní, hned vedle salonku, v němž pan inspektor Peterka vysvětloval tomu člověku od novin, jak se má na politováníhodnou událost ve vinárně dívat a jak o ní senzacechtivé veřejnosti patřičně referovat. Ten novinář se jmenoval Našinec a psal hlavně soudničky a příspěvky do černé a společenské kroniky. Kdysi snad měl touhu stát se sloupkařem, ale jeho nadání stačilo právě tak na krvavé historky pro zvědavé báby. Pan Sochor ho u sebe v podniku párkrát viděl, a proto byl rád, že se záležitosti chopil právě on. S novinami je radno vycházet po dobrém, připomněl si znovu a uvažoval, jestli pánům do salonku neobjednat ještě řízečky, nebo aspoň preclíky. Seděl za stolem, rozmrzelý z té nepříjemnosti, a navíc z toho, že měl zrovna v plánu sepisovat objednávky, ale na to teď nebylo ani pomyšlení. Roztržitě listoval pestrobarevným sešitem, který se mu povaloval na stole. Byl to Kulíkův veselý kalendář, zábavná publikace, kterou pražská firma Karel Kulík, nejstarší české závody kávou v ČSR, sídlem v Drahobejlově ulici, bezplatně přikládala váženým zákazníkům k větším objednávkám. Sochorova vinárna odebírala Kulíkovu kávu už léta. Ani se pro ni nemuselo chodit daleko. Filiální prodejna se nacházela hned dole na Husově ulici naproti záložně a pan Sochor si
98