„Děkuju za uznání.“ Luskne prsty. A pod zadkem se nám objeví polstrované židle s opěradly na ruce. Izolepa i led z mých rukou zmizí a nahradí je měkký bavlněný obvaz. Bolest ve stejný okamžik otupí tak, že už spáleniny skoro necítím. Na pár vteřin doslova ztuhnu a zaraženě si obě zápěstí prohlížím. Teprve potom se na Honzu znovu podívám. „Co jsi sakra zač?“ vydechnu. „A proč jsi tohle neudělal hned?“ doplním, protože nechápu to divadlo s lepicí páskou. Honza vyskočí na obě nohy, potom pravým zápěstím několikrát dramaticky obkreslí ve vzduchu kruh a ukloní se hlavou málem až k zemi. „Běs Karzel osobně,“ pronese s bradou hrdě vystrčenou vpřed, sotva se zase napřímí. „A to divadlo s páskou a ledem jsem sehrál proto, abych tě hned nevyplašil. Lidi totiž obvykle dost vyšilujou.“ Tázavě povytáhnu obočí. „Běs? Jako noční můra nebo…?“ Vlastně ani nevím, jak větu dokončit. Nemám ponětí, co přesně si pod pojmem běs představit. Otráveně protočí oči. „Běs jako krasočar, který podlehl zmaru,“ vysvětlí lehce podrážděně. Krasočar, který podlehl zmaru, opakuju si v duchu, protože můj mozek odmítá pochopit význam té věty. „Byl jsem tam zavřený příliš dlouho,“ vzdychne a zase se posadí čelem ke mně. V tu chvíli si vybavím, že o tom, jak kdesi trčel, už se jednou zmínil. „Kde?“ „V Navu.“ „Aha,“ přikývnu a necítím se být o moc chytřejší než předtím. „Nav je místo, kde pán podsvětí vězní všechny takové, jako jsem já. Všechny nadpřirozené bytosti Pravu, co propadly zmaru,“ doplní tiše Honza, nebo vlastně Karzel, opravím se v duchu. „Honza je fajn,“ podotkne jakoby nic. Jako by bylo úplně v pořádku, že zná každou mou myšlenku, sotva se mi zrodí v hlavě. „Jasně, sorry. Chápu,“ řekne rychle, než vůbec stačím otevřít pusu, abych ho požádala o trochu soukromí. Lehce popuzeně stisknu rty pevně k sobě, ale odpustím si kousavou poznámku, která se mi dere na jazyk. „Co znamená to… propadnout zmaru?“ zeptám se místo toho.
98