věděla, že jsem udělala chybu, a snadno se tak mohla vymluvit, proč už k němu nedocházet. Pan Armstrong ale nevypadal, že by ho mé prohlášení překvapilo. Krátce kývl. „Jsme všichni tři dospělí, Mayo. A všichni tři víme, že na některé věci je potřeba čas, takže si ho vezměte tolik, kolik potřebujete, ale zbytečně to neprodlužujte. Ať už se rozhodnete jakkoli.“ „To se spolehněte,“ slíbila jsem. Proč jsem si ale vybrala věřit zrovna jemu, netuším.