hodila do rohu. Celý den jsem probrečela, vztekala se, mlátila s věcmi a pořád dokola si četla ten odporný vzkaz. Co se, kurva, posralo? Brzy jsem se ale dozvěděla, proč Komár úkol nesplnil. A můj strach se jenom umocnil. Abych přišla na jiné myšlenky, musela jsem něco dělat. Shodou okolností jsem se seznámila s Pavlem Dostálem, majitelem spalovny. Pod názvem Garbage Squat jsme se pustili do svozu komunálního odpadu z celého Poddrna. Mohla jsem se počůrat smíchy, když vymyslel slogan: Zbavíme Poddrno špíny, s tím že tou špínou myslí právě náš cíl. Důmyslný plán se mi rýsoval v hlavě a dá se říct, že jsem jím začínala být až fanaticky posedlá. Možná jsem to trochu přeháněla, ale moc mě to bavilo a uspokojovalo. Můj život dostal smysl. Bylo mi jasné, že nemohu nikde oficiálně figurovat, aby sráč můj záměr neodhalil. Vzpomněla jsem si na bývalého kolegu a učitele ekonomie Davida Ondřejku.
„Zakládám akciovku a potřebuji někoho, kdo rozumí ekonomii jako ty,“ řekla jsem mu na rovinu. „To, že jsem učitel, neznamená, že tomu rozumím. Ale rád ti pomůžu a poradím, když budu vědět.“ „Nestojím o rady.“ Přistrčila jsem před něj obálku. „Byl bys ředitel. Ehm… Bílý kůň.“ „Musím přiznat, drahá kolegyně, že mi z tebe trochu běhá mráz po zádech,“ řekl a ze slušnosti obálku otevřel. „No panečku…“ „Mým cílem je vydělat horentní kapitál i za cenu,
98