dones mi opět ten zázračný elixír. Už jsou to dva měsíce a pořád nic. Naříkaly, plakaly, ty jejich tenounké hlásky… Nemluvím o Edith. O těch ostatních ženských. Editin hlas zněl jako buben o ramadánu, chvála bohu. Neměla jsem to štěstí slyšet podobný hlas.“ Probodla mě svýma kočičíma zelenýma očima a bradou ukázala na safírový prsten na mém prstu. „Co se tak na mě koukáš, jako kdybys byla uhranutá? A co se stalo s těmi Evropany, co po nich tak šílíte? Edith popadla kufr a šup do Paříže. Ten ničema, její švagr, jí zabavil majetek. Firmy i dluhopisy shořely. I její matka… Vrhla se vstříc smrti. Syn nenašel ani její popel. To je za ty její hříchy. Bože všemohoucí! Něco vám řeknu, počátky všeho toho neštěstí, což pak tu ženu také stálo život, sahají do dávných dob, kdy svému muži nakukala ty lži o dítěti ve svém lůnu. Mohla si za to sama. Kdo ví, ten ví. Rozumíš?“ Ne, nerozuměla jsem ničemu. Protože jsem si nedokázala představit, že by tito bohatí lidé, jejichž příběhům jsem naslouchala jako pohádkám, mohli mít se mnou cokoli společného, soustředila jsem se na jiné věci, na vlastní tajemství. Když však Yasemin řekla, že se chce podívat do kávové sedliny, aby zjistila, co se mi stalo a co se s tím dá dělat, a pohledem spočinula na prstenu, který mi navlékla matka při našem posledním setkání, dostala jsem strach. Znala mě cikánka z dřívějších dob, než jsem se stala Šeherezádou? Měla ponětí, co se stalo mé matce a mému otci? Věděli oni, že jsem naživu, hledali mě? Odpověď na tyto otázky jsem dostala až po letech, kdy ke mně Yasemin přivedla starého muže se zacuchanými vlasy a vousy, Avináše Pillaího. Indickému špionovi nezů-
98