se svého. Cítil, že už se nachází jen kousek od svého cíle. Stačilo vytrvat, sebevíc to mohlo bolet. „Mami,“ začal o poznání klidněji, „nepřišel jsem tě trápit. Potřebuju vědět jedinou věc. Kde skončil ten přívěsek?“ „Nenuť mě…“ „… musíš mně to říct. Prosím! Kam se tehdy ztratil?“ Matka už neudržela kupící se slzy a ty jí teď po vrásčitých lících tiše kanuly do klína. Zhluboka se nadechla a vraštila obočí. „Jestli jsi přišel kvůli tomu, tak už prosím raději nechoď. Já — já už nechcu. Nezlob se na mě a měj se hezky, Edo. Ráda jsem tě viděla, ale… promiň.“ S nečekanou silou a odhodláním se zvedla ze židle, načež se vydala zpět do svého pokoje. Cestou se trochu motala a dlaní se přidržovala zdi. Před pokojem se zastavila. Ohlédla se za synem, na rozloučenou mu krátce pokynula rukou a zmizela za dveřmi. Eduard zůstal sedět na svém místě a nebyl schopen pohybu. Takto matku neznal. V životě mu nikdy nedala najevo, že ho nechce vidět, spíš naopak. Tušil, že ji svými otázkami přitlačil až na samotnou mez únosnosti, a zastyděl se. Věřil, respektive spíš doufal, že to nečekaným odchodem neskončilo. Pořád čekal, že matka znovu vezme za kliku a vrátí se k němu. Místo toho se za chvíli rozevřely dveře od výtahu a vyšel z něj senior s holí. Sedl si k sousednímu stolu, pozdravil Eduarda a pustil se do listování starším číslem televizního programu. Zatímco otáčel stránky, mával
X
98