„Robert dokáže být velmi okouzlující, Starlett. Ale dej si na něj pozor. Není pravda, že by byl natolik pracovně vytížen, aby nemohl přijet.“ Aha, takže jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že o mě nestojí. „To já ho pokaždé přesvědčila, aby nejezdil,“ dodá tiše a upře pohled k zemi. Zamračím se. „Cože? Ale proč?“ prsknu vztekle a vytrhnu jí ruce ze sevření. Čekala bych všechno, ale tohle… to ne. Ariadné zvedne oči, jsou plné slz. „To ti nemohu prozradit. Jen mi prosím věř, že ti chci pomoct.“ Tentokrát jsem to já, kdo pevně semkne rty a vystrčí bradu vpřed. „Proč bych měla věřit právě vám, matko? Roky jste mi bránila poznat otce. Když dovolíte, udělám si vlastní názor,“ syknu, otočím se na podpatku a bez rozloučení se vydám zpět do zámku. Vztekle při tom funím a vidím rudě. Mám pocit, že květiny kolem jsou najednou větší a natahují se směrem ke mně, jako by mě chtěly vtáhnout k sobě do té změti zeleně a trnů. Jejich barvy jsou sytější, stonky zelenější a mě v hrudi začíná pálit dobře známá bolest. Zvolním a klidním dech, opřu se o zdobený podstavec jedné ze zahradních soch, a teprve když jsem si úplně jistá, že dokážu dojít až do svého pokoje, aniž bych dostala záchvat, se odvážím vykročit znovu vpřed.
98