dívat. Nikdo, koho jsem znával, podobně nevypadal. Není to jen tím, že jí zpod bederní oblasti vyrůstá obří chlupatý ocas, který se rozverně hýbe ze strany na stranu. Iola je naprosto jiná. Ženy, co jsem vídal, vlastnily spíše ostře řezané tvary. Ona mi připomíná vlnky na vodě. Usměji se nad divnou asociací, která mě napadla, protože zrovna tahle vlnka by asi nebyla ráda, kdyby zjistila, jak moc mi připomíná něco, čeho se bojí. Hypnotizuji její siluetu, kůži, která se na slunci třpytí, a ani si nevšimnu, že ona se ke mně otočila. Pohlédnu jí do obličeje, který mění barvu do rudé a nese výrazný, překvapivý úsměv. „Ehm…“ odkašlu si. Mám pocit, že i má tvář z nějakého důvodu mění původní odstín. „Půjdeme?“ kývnu k ní a s rozpaky vykročím vpřed. Při společné chůzi sledujeme, co za hrůzu déšť zanechal. Nejsem překvapený, podobné bouřky jsem zažil nesčetněkrát – vyvrácené stromy, polámané větve –, ale někdo, kdo původně obýval podzemí, se zdá být šokovaný až příliš. Konsternovaně si s vykulenýma očima prohlíží vše kolem nás. Chápu ji, podobný výjev moc nepatří do překrásného teplého rána. „Prozradíš mi něco?“ Přikývne. „Proč ty a tvůj partner nemáte mladé?“ Zakňučí a ani se na mě nepodívá. Jasně, svou otázkou jsem jí ho znovu připomněl, ale chci se o ní a o její rase dozvědět co možná nejvíc. Akorát ona není zrovna dvakrát sdílná. „Nechceš mít děti?“ Žádná odezva. „Jak se rodí?“ Tím už ji přiměji k letmému pohledu na mě a úšklebku. Hm, asi špatně položená otázka. „Tedy…“ zakuckám se. „Samozřejmě vím jak, jen… myslel jsem… v jaké podobě. Tu informaci jsme nikdy nezjistili.“ Nahlas odfrkne. Asi ji unavuji. Ale přesto se nenechám odradit. „V ženské podobě, nebo v té psí?“ Pořád dělá, že mě neslyší. „Hádám, že jako zvířata máte porod asi lehčí. Je možné, aby
98