Vesmír rozhodl jinak (Ukázka, strana 99)

ztraceného sourozence a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že ať už si oba nalháváme cokoli, jemu na mně upřímně záleží. Přitiskl mi dlaň k vlasům na týlu, abych se od něj nemohla odtáhnout a s úlevou mi zabořil čelo do krku. „U všech světů,“ hlesl mi tiše do kůže, „tohle mi už nedělej.“ „Nesmím se koupat?“ Pokusila jsem se o zlehčení, zatímco mě stále tiskl k sobě a odmítal pustit. Téměř se zdálo, že měl strach, že když to udělá, opět se ponořím pod hladinu. Konejšivě mě pohladil po mokrých vlasech, jen jsem nevěděla, zda se snaží uklidnit mě, nebo sebe. „Co jsi to prováděla?“ zeptal se a pustil mě jen natolik, abychom si viděli do obličejů. V tom jeho se mihla radost. „Ještě mi řekni, že ses vážně snažila utopit.“ „Utopit se a tebe mít poblíž? Takhle bych si svůj poslední den nekazila,“ zamumlala jsem. „Co ty tu vůbec děláš?“ Axar se zarazil, ztuhl a po několika vteřinách se odtáhl a postavil, načež jsem sklouzla zpět do vody. „To už je jedno,“ zabručel. „Takže jsi mě přišel šmírovat,“ pokoušela jsem ho s ledově klidnou tváří. „Přišel jsem se omluvit.“ „Ukaž mi tu ruku,“ vyzvala jsem ho a více se zakryla pěnou. Axar se zatvářil nezaujatě. „Jsem v pohodě.“ „To je bezva, ale já chci vidět tu ruku.“ Neochotně se ke mně zase sehnul a natočil paži tak, abych dobře viděla kruhovou spáleninu. Nevypadala hezky. Okolní kůži měl zarudlou, sálalo z ní horko a bylo zjevné, že na to, o jak malou spáleninu šlo, ho bolela dost. V kroužku byly vidět jen tmavě červené zbytky pokožky a já jsem nepochybovala, že se brzy promění ve stejně bolavý puchýř a následně i jizvu. „Taky se mi budeš omlouvat?“ zeptal se, když viděl, jak si jeho ránu prohlížím. Ani nevím, zda se ptal vážně, nebo ze srandy pro odlehčení situace. Zakroutila jsem hlavou. „Jak jsem řekla, teď jsme vyrovnáni.“ „Jsi tak strašně tvrdohlavá. Neutop se mi,“ povzdechl si a odešel. Do hajzlu. 98