Káva každé půlnoci (Ukázka, strana 99)

Hlavou se mi honila jediná myšlenka: zabiju ji, zabiju Caroline. Zabiju Caroline Freemanovou a zakopu ji u řeky. Chtěla jsem se původně vyplížit ven, ale něco mi říkalo, že má lehké spaní a hned bych ho vzbudila. Asi nejlepší, co jsem teď mohla udělat, bylo zůstat ležet a doufat, že se vzbudí za hodně, hodně dlouho. A rozhovoru, který nás čeká, nebudu muset ještě chvíli čelit. Bála jsem se. Moc jsem se bála. Rozhlédla jsem se po ložnici, abych se trochu uklidnila. Byla maličká, ale krásná, laděná do modrých barev, velká okna v silných zdech a bílé skříně až po strop. Naproti posteli bylo na zdi velké zrcadlo, opět s motivem Fleur de lis. Milovník dějin se nezapře. Téměř jsem se pousmála. Abernathy se vedle mě zavrtěl. Okamžitě jsem sebou škubla a s dokořán rozevřenýma očima ho pozorovala. Prohlížela jsem si ho jako další z tudorovských portrétů Hanse Holbeina, které jsem tolik obdivovala. Hledala jsem každý detail. Na tváři se mu draly ven mladé vousy, včera oholené na ples. Černé vlasy mu padaly do obličeje. Sem tam se objevil i nějaký šedivý, ale napočítala bych je na prstech jedné ruky. Vypadal teď podstatně mladší, než jak jsem jej znala. Velký nos se mu bořil do polštáře, pod víčky mu běhaly zorničky – asi se mu něco zdálo. Okolo nich byly čitelné jemné vějířky vrásek. A pak se ta mnou prohlížená víčka otevřela jedním prudkým pohybem. Rázem jsem se dívala do černých očí, které spolu s celým obličejem okamžitě nabraly výraz naprostého zděšení. Téměř jsem až cítila, jak se mu po tomto raním šoku rozbušilo srdce. Mé se hned přidalo. Čekala jsem, jak se každou chvíli rozkřičí a začne mi nadávat. On ale vyletěl z postele a nalepil se na skříň, aby byl ode mě co nejdál. Zírala jsem mu do obličeje a přísně si zakazovala pohledem uhnout. Jakmile mu došlo, že přede mnou uhýbá nahý, vrátil se k posteli a pas si zakryl dekou, ale stále se držel dost daleko ode mě. Zakryla jsem se taky. 98