možno toliko domýšlet, ale je faktem, že během několika měsíců vstoupili oba do svazku manželského. Skutečnost, že ženich byl téměř o pět let mladší, jim nebyla překážkou. Pak spolu odešli na gymnázium v Plzni a posléze se jejich rodinné štěstí rozrostlo ještě o jeden přírůstek v podobě dnes již dvouletého syna Davídka. To všechno se Roman Majer dovídal zprostředkovaně, zejména od svých velmi dobře informovaných kolegyň. Plně si uvědomoval, že i když mu tato praxe, uplatňovaná zejména v minulosti ze strany některých ředitelů(ek) vzdělávacích institucí, přinášela vítaný finanční profit, byla pro učitele ponižující a v zásadě s ní nesouhlasil. S takto shrnutým závěrem myšlenkových pochodů Romana Majera, při určité roztěkanosti jeho vzpomínek, které neměly takový ucelený ráz, jaký je zde pro srozumitelnost uváděn, se vrátíme zpět k jeho snaze najít místo k parkování. Po přibližně patnácti minutách marného čekání uviděl mladou dvojici přicházející na parkoviště. K jeho úlevě nasedli do bílé Toyoty Auris, parkující hned v prostoru za hotelem. V mladém, asi pětatřicetiletém muži, bezpečně poznal toho času provozního hotelu Milana Fáberu, za jeho prázdninových brigád ještě působícího v roli vrchního číšníka. Mladou blondýnku v krátkých bílých šatech, která jej doprovázela, neznal. Její věk si vzhledem k přicházejícímu šeru netroufal odhadnout. Když viděl, že si mladá žena, či dívka, sedá na místo řidiče, vyvodil si z toho závěr, že mladý provozní, jinak vášnivý motorista, zřejmě před jízdou požil. Když se z parkoviště vyjíždějící automobil přiblížil až k němu,
98