Psí štěstí (Ukázka, strana 99)

život vzhůru nohama jen proto, že žena, kterou jsem naposledy viděla, když mi bylo devět nebo deset let, mě učinila dědičkou.“ Její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela. V rozpacích se podívala stranou. Byla tu jako host, takže dostat se do hádky s rodiči hostitelů bylo vysloveně nezdvořilé. „Však my tomu rozumíme.“ Evelyne se k ní naklonila. „Můj manžel určitě taky, to se nebojte. On se jen rád hádá a chce vás trochu vyprovokovat. Nenechte se od něj zahnat do kouta.“ „Já se nehádám, já diskutuju.“ Norbertovi šibalsky zajiskřilo v očích. „Nedívejte se tak vyplašeně, Melanie. Vždycky říkám, co si myslím. A právě teď se domnívám, že byste nejbližší dobu skutečně měla využít k intenzivnímu zamyšlení. Sybillu jsme dobře znali. Milovala vás, i když vás u sebe mohla mít jen dvě léta. Na to ve svých úvahách nezapomínejte, to vám naléhavě doporučuju.“ „Teď už nech tu ubohou dívku na pokoji, Norberte.“ Evelyne znovu vyčítavě zavrtěla hlavou a chápavě se na Melanii usmála. „Myslím, že Sybilla vám chtěla svým domem a obchodem poskytnout domov. Vždy mluvila o tom, že dítěti nijak neprospívá neustále se stěhovat z jednoho města do druhého. Povězte mi, bylo to opravdu tak nepříjemné? Stěhovala jste se jako dítě často?“ Melanie pokrčila rameny. „Neznala jsem nic jiného. Kvůli tomu jsem byla už v raném věku samostatná. Matka… nikdy nevydrží dlouho na jednom místě. Ani dnes.“ „Vzpomínám si na ni.“ Evelyne podala svému muži prázdnou sklenku. „Miláčku, mohl bys mi prosím přinést další sklenku vína? Pro vás taky ještě něco, Melanie? Ledový čaj? Prosím, Norberte.“ „Ty nápoje přece můžu přinést sama,“ zasáhla spěšně Christina, ale Evelyne ji zadržela. „Kdepak, tvůj dědeček by se měl trochu hýbat, aby mu neztuhly staré kosti. To mu celou dobu říká i jeho doktor.“ 97