Když jsem se od mámy odstěhovala, dost ji to sebralo. Zdálo se mi, že kvůli tomu stárne ještě rychleji. Přestala vařit a jedla jen hotová jídla ohřívaná v mikrovlnce. Zaplatila jsem jí Netflix a od té doby trávila večery zíráním na televizi. Neuvěřitelně mě to rozčilovalo, na druhou stranu jsem ji i litovala. Každopádně si myslím, že jsem na mámu nebyla protivnější víc než jakákoli jiná holka po třicítce. Jenom tak středně. Když si kamarádky stěžovaly na své rodiče, přidala jsem svou trošku do mlýna, ale dávala jsem si pozor, abych nebyla ta, kdo má nejhorší mámu. Třeba jsem pobaveně řekla něco jako: To snad není možný, sledujte. Máma je fakt miláček, a ukázala jsem jim, kolikrát mi volala, protože volala hrozně často. Tvářila jsem se, že to beru s humorem a jsem za ty hovory ráda. Tvářila jsem se, že je to jen projev máminy péče, ale nikdy jsem nenaznačila, že by na našem vztahu bylo něco divného, i když mi to tak připadalo. Volala mi tak desetkrát za den. Jakmile displej mobilu ožil a rozsvítilo se na něm její jméno, chtělo se mi nejednou vyskočit z nejbližšího okna, ale kamarádkám jsem se s těmihle pocity nesvěřila. Považovala jsem to totiž za projev slabosti a bála jsem se, že by špatný vztah s mámou mohl podkopat to, jak působím na ostatní. Stejně tak jsem si opakovala, že je známkou vyzrálosti, když dokážu brát mámu takovou, jaká je. Kromě toho jsem si od ní chtěla vytvořit určitý odstup. Byly jsme dva dospělí jedinci, ne nerozdělitelná jednotka. Označovat mámu za „miláčka“ v přítomnosti ostatních byl tím pádem můj pokus zbavit se pout dětství — občas se mi zdálo, že máma nechce, abych se z nich
osvobodila. Když jsem vyrůstala, neustále se o mě bála. V jejích představách jsem byla často jen krůček od ohrožení života a s mým bezpečím nebylo radno si zahrávat. Zašlo to až tak daleko, že zavolala do školy, aby mě omluvila, když jsem si jen trochu postěžovala na růstové bolesti. Když se mi nechtělo cvičit na klavír, pohladila mě po tváři a bez reptání mi dovolila, ať s chozením na hodiny přestanu. Vychovávala mě v láskyplné nekázni. Chtěla se postarat o to, abych si nemusela procházet děsivými, temnými údolími, tím pádem jsem ale ani nemusela zdolávat žádné horské vrcholky. Její přehnaná ochrana byla ve skutečnosti jakýmsi zvráceným zanedbáváním. I když jsem při rozhovoru s Finnbogim ohledně vztahu s mámou nezašla do takových podrobností, přiznala jsem mu řadu věcí, které bych se neodvážila zmínit před nikým jiným, ani kdyby mě mučili. Chodili jsme spolu jen krátce, když jsem mu řekla, že máma je tak trochu chudák. Taky jsem naznačila, že když jsem byla malá, neměla na mě moc vysoké nároky ani ode mě neočekávala nic velkého. Podle mě nebyla nikdy přísná ani sama na sebe a nikdy nebyla nijak zvlášť ctižádostivá. Víc jsem mu vysvětlovat nemusela. Stačilo to, aby pochopil, kam tím mířím, a složil mi poklonu. Prohlásil, že jsem self-made. Byl to jeden z prvních okamžiků, kdy jsem v prsou zaznamenala onu úžasnou vzdouvající se měkkost, byla jsem zamilovaná. Máma se v telefonu zhluboka nadechla, jako by potřebovala nabrat sílu, aby větu dokončila. Naskočila mi husí kůže, lezlo mi to příšerně na nervy.
194
195