98
n o r a
r o b e r t s
•
b e z p e č n é
m í s t o
Kávovar – měděný a luxusní – stál na vlastním pultu vedle polic a nenápadného výklenku s pokladnou. Za nimi vedly lítací dveře do kuchyně. Všechno si ukládala do paměti: vybavení – moderní, atmosféra – příjemná. Měla sto chutí si stoupnout za bar a prohlédnout si vybavení a výčep – na obou stranách baru se nacházelo šest výčepních kohoutů. Přistoupila k němu – jen aby se mrkla –, když vtom prošel lítačkami muž nesoucí vaničku. Byl vysoký, samá noha, samá ruka, a krátké vlasy měl spletené do úhledných dredů. Na sobě měl bílou košili, černou vestu a černé kalhoty. Na mosazné jmenovce na vestě stálo NICK. „Dobré ráno,“ usmál se. „Après otevírá až v půl dvanácté, ale ve vstupní hale podávají kávu, čaj a horkou čokoládu. Rád vám něco objednám.“ „Ne, děkuju. Mám se tu sejít se slečnou Jamesonovou. Nell Jamesonovou. Dorazila jsem moc brzo.“ „Morgan Albrightová? Přišla jste na pohovor!“ Usmál se od ucha k uchu, postavil vaničku na bar a napřáhl k ní pravici. „Nick Tennant. Jsem denní vedoucí. Rád vás poznávám.“ „Nápodobně. Je to moc hezký bar.“ „To bych řekl.“ Když se rozhlížel kolem sebe, v jeho pohledu se zračila hrdost. „Samozřejmě nejsem objektivní. V Après pracuju už deset let. A čtyři roky předtím jsem do resortu chodil na brigády v létě a o prázdninách.“ „Deset let.“ „Jo.“ Jeho hluboké, hnědé oči se zkoumavě zastavily na její tváři. „Hned vám odpovím na otázku, kterou se ze zdvořilosti zdráháte položit. Odmítl jsem ji, tu manažerskou pozici. Rád si odpracuju svých osm hodin a jdu domů na večeři. Právě se nám narodilo miminko.“ „Blahopřeju! Ukažte.“ Zakřenil se, vytáhl telefon a zobrazil spořič obrazovky – novorozeně s otcovýma jímavýma očima a šešulkou kudrnatých vlasů. Podle růžové mašle a nařasených růžových šatiček se Morgan dovtípila, že je to holčička.