SUROVÁ HROMADA TEXTŮ Libor Staněk II.
Básník Miroslav Olšovský měl vždy jasně rozpoznatelně nekompromisní rukopis. Nadneseně by se dalo říci, že s drobnými stylistickými obměnami píše stále dokola jednu a tu samou báseň. V jejím interpre tačním ohnisku spočívá fakt, že dopsání básně je zhola nemožné. Zní to možná zbytečně tajemně a nesrozumitelně, ale v Olšovského univerzu je za tímto tvůrčím gestem poměrně hutný filozofický back ground (Olšovský je zároveň plodným esejistou zkoumajícím limity a nemožnosti moderního psaní), který rozmělňuje lyrické „já“ ve prospěch promluvy samotného jazyka. Olšovského rodokmen nezapře post strukturalistické paradigma, v němž je autorský subjekt podřízen toku (proudu) řeči. Prostor, v němž se pak subjekt pohy buje, je podoben nekonečnému znakovému bludišti. Právě poststrukturalismus se totiž ze své podstaty staví k ustanovení literárního smyslu dost podvratně, jelikož ruší jeho uzavřené intepretace. Daleko více je fascinován sledováním znaků v jejich dynamickém pohybu, nikoli v jejich umrtvené struktuře. Z toho plynou pro Olšovského tolik typické sbírky na hraně chladně odtažité konceptuální poezie, kterou tvoří například přepisy archivních nálezů, úředních zpráv, protokolů seznamů (Líčení, 2012) nebo striktně osekaný jazyk, v němž se z popisované krajiny stává shluk náhodně zachycených znaků (Průvodce krajinou, 2011). Už název prozatím poslední autorovy sbírky Psaní mi za rukou běhá jako pes navazuje na výše popsané. Bezbřehé psaní (zaměnitelné se samotným procesem tvorby) se pro autora jeví jako daleko pod statnější než evidentní zapsání, tedy nějaký vyhotovený artefakt v podobě ohraniče ného literárního díla. Toto vibrující napětí mezi procesem psaní a jeho dokončením je pro Olšovského tvorbu jednou z nejdů ležitějších metafor: „Surově se chápu pera a píšu tyto řádky, které nikdy nedokončím, vědom si toho, že už není mezi nimi místo ani pro čas, ani pro pochopení,“ nebo: „Sedím na střeše jakéhosi pražského domu
96
a snažím se psát, abych neskočil dolů. Obepíná mě touha po pádu jako křídly rozvířený prostor. To, že píšu, znamená, že jsem ještě neskočil,“ čteme v textech, které jsou spíše než básněmi letmými lyrickými příběhy či krátkými eseji. Sám autor je přitom v předmluvě nazývá jakousi neuspořádanou a fragmen tární hromadou. Olšovský opět vyhrocuje samotný akt psaní, jenž chce zachytit v jeho prvopočátečním zrodu a který zároveň silně a nevraživě prorůstá jeho existencí. To je ostatně další stěžejní autorovo téma linoucí se celým jeho dílem. Ve svých textech upozorňuje na to, že namísto toho, abychom existovali, naše bytí jen byrokraticky vykazujeme: „Zůstaly z nás dokumenty, v jejichž spárech se zachycuje naše přítomnost, naše hlasy. Dokument smysl nezajímá — zajímá ho jen záznam, který lidská těla odklopuje.“ Spojovatelem všech sebraných textů je v Olšovského nejaktuálnější knize topos Prahy. Skoro každé zamyšlení nese název nějaké části hlavního města. Tím se Olšovský s trochu nadsázky dostává do okruhu „pražských básníků“ vedle Petra Borkovce nebo Jakuba Řeháka. Prahu ale nereflektuje v žádné sentimentalitě či tajuplné magičnosti. V jeho básních se vyjevuje naopak surově a bezcitně. Lidé v ní mají ojeté obličeje jako z gumy, jsou zredukováni na pouhé siluety, špinavá zeď se v ní převaluje jako kašovitá hmota. Zásadní pro sbírku je pak rovněž až ja kýsi ontologický faktor chůze jako základní struktury lidského myšlení. Třeba slavný francouzský spisovatel Michel Houellebecq se několikrát ve svých esejích vyjádřil v tom smyslu, že spisovatel, který nechodí, zkrátka nepíše. A stejně tak je i Olšovský básníkem především kráčejícím (či lépe řečeno bloudícím) po vrstvách svého jazyka. Chůzi městem totiž nakonec metaforicky přebírá sama básníkova řeč. Ta se přitom nevyhýbá ani vnějším jevům, které umí trefně popisovat současnou postkapitalis tickou dobu, z níž je cítit únava a možná i určité zhnusení z konzumní a vykořeněné
Miroslav Olšovský Psaní mi za rukou běhá jako pes Fra, Praha 2023 179 stran
společnosti: „Manželské páry vracející se z obchodů na pražských sídlištích — bi tevní jednotky odcházející z válečných polí.“ Bylo zmíněno, že Olšovského básnická řeč se netouží vyvíjet. Mnohem víc jí tedy přináležejí atributy cykličnosti, spočívající v prohlubování oné nemožnosti básnického uchopování skutečnosti. I z toho důvodu Olšovský neustále své sbírky doplňuje a přepisuje, aby je posléze v radikálním autorském gestu odvrhl jako nepotřebné. Proto ta odcizená hromada textů. Jeho poetika je specifická v permanentní reflexi toho, že nejde cokoli lyricky opisovat. Jako by se jeho řeč navíc pod návalem nějaké ne specifikované hrůzy související s absurdní obnažeností naší existence čím dál víc rozpadala a sesouvala. Procházky Prahou tak vlastně nakonec žádnými procházkami nejsou, protože tyto cesty nemají konec, ale otevírají se zvláštnímu prázdnu z nemož nosti pojmenovatelného. ●
Recenze