100 kračovat ve svých formálních výbojích. Po této stránce nenastaly zvláštní změny. Postavení prózy bylo poněkud jiné. Tematicky byli spisovatelé nuceni se omezit na takzvaná témata neutrální – tj. milostná a historická. Tím byla přerušena tradice nové české prózy, která se rozbíhala k velkým tématům sociálním jak u Vančury (Rodina Horvatova), tak i u Majerové (Siréna) nebo Olbrachta (Nikola Šuhaj, Golet v údolí). Úkolem prozaika je zmocňovat se skutečnosti a přehodnotit ji v umělecké dílo. Nyní byl nucen vytrhávat část skutečnosti, pracovat s izolovaným materiálem bez vzájemných vztahů a souvislostí. Stopy tohoto nuceného tematického omezení, zejména na román milostný, vidíme i v literatuře, která vychází dnes, ať jde o knihy napsané za protektorátu, nebo knihy napsané po revoluci. Je tedy třeba překonat toto dědictví a obohatit literaturu opět o to, oč byla ochuzena za okupace. Po stránce formální musilo vésti postavení české prózy rovněž k poklesu. Není možno si představit literaturu určitého národa jako izolovaný jev. Působí tu a křižují se různé vlivy. Česká literatura za okupace žila jednak z vlivů předválečných, jednak ze staré tradice, vzdala se však nových formálních výbojů, které zatím dozrály ve světě, od něhož jsme byli odloučeni. Dostává se nám např. do rukou po letech odloučení Hemingway nebo Caldwell, podivujeme se jejich formálním hodnotám a odborné „řemeslné“ práci, nesmíme však zapomínat, že např. Hemingway je žákem (a velmi oddaným) Jamese Joyce, že ve svém díle převedl jeho naturalism vnitřní introspekce k obohacení nového realismu. Totéž platí pro většinu spisovatelů, kteří mohli tvořit ve světě literární svobody. – U nás bylo formální obohacení zastaveno politickým tlakem za „protektorátu“.