považme, jaká je to výsada, že v takové modlitbě můžeme následovat Ježíšův příklad. My smíme opakovat jeho slova, on ale žádný příklad k následování neměl. Ano, Ježíš je Kristus – ale jediný Kristus, kterého známe, je člověk jménem Ježíš. Ježíš není jakási „kristovská postava“, pokud tím myslíme pouhý příklad univerzálního principu sebeobětování pro druhé. Ježíš není „kristovská postava“, pokud tím myslíme, že jeho smrt je univerzálním příkladem, jak lze umírat: s jistotou, že se ve smrti nemáme čeho bát. Nikoli, toto je skutečná a konkrétní smrt Ježíše, Spasitele všech, Toho, který byl, který je a který přichází – a který se podrobuje smrti z naší ruky: „Po těch slovech vydechl naposled“ (Lukáš 23:46). Mrtev. Ježíš je mrtev. V Janově evangeliu 1:18 čteme, že bez Syna nikdo nemůže vidět Otce. Von Balthasar nám proto připomíná, že „když je Syn, Otcovo Slovo, mrtev, nikdo nemůže Boha vidět, slyšet ani k němu přicházet. A právě to se v onen den stalo: Syn je mrtev a nikdo nemůže přistoupit k Otci.“ Právě této hrůze – Otcovu mlčení – šel Ježíš vstříc, právě proto ze sebe vydal výkřik opuštěnosti. Svěřil se do Otcových rukou, aby za nás dokázal podstoupit temnou noc smrti.
98