Zkus cestu s Dagmar (Ukázka, strana 99)

Víte, kdo je to „konzumentka“? Jestli ano, máte můj hluboký obdiv, protože já jsem až do svých dvaceti let neměla vůbec žádnou představu, co tenhle výraz znamená, a jsem si víceméně jistá, že někteří z vás to také nevědí. A ti, kteří tuší, mají mnohdy zkreslenou představu a pletou si tuto práci s prací společnice ve stylu filmu Pretty woman nebo v horším případě s prací prostitutky. Jde o profesi, specifickou pro určité lokality, mezi které Česká republika rozhodně nepatří. U nás byste tuto pracovní pozici marně hledali, zato na italských a řeckých ostrovech ve Středozemním moři jde o běžnou práci. A protože jsme už za půlkou mé knížky, myslím, že je nejvyšší čas, abyste se dozvěděli něco víc nejen o mém životě na Sardinii, ale také o tom, jak jsem se tam octla. Samotné Sardinii věnuji celkem pět kapitol – koneckonců, strávila jsem tam dvanáct dlouhých let, což je docela hodně, a zážitků z této země mám pochopitelně nejvíc. Takže, jak se to vlastně přihodilo, že se Dagmar – neobyčejné děvče z Králík v podhůří Orlických hor – dostala na Sardinii? Možná to bylo tím, že jsem vždycky měla pocit, že nejsem úplně obyčejná. Jen jsem tu svoji „neobyčejnost“ neuměla přesně definovat. Vždycky jsem byla docela dobře organizovaná, velice akční, pozitivně naladěná a toužila jsem nějakým způsobem pomáhat jiným lidem. Nepocházím z bohaté rodiny. Moje mamka je vyučená tkadlena a celý život pracovala v továrně, otec byl zedníkem. Teď už jsou oba v důchodu, rozvedli se, mají nové partnery a žijí spořádaným životem. Když jsem ale byla dítě, 97