„Nezlobte se za tak osobní dotaz, ale… prý jste měla vztahy hlavně s ženatými muži. Prý došlo i na nějaký ten rozvod. Rodiny, které se díky tomu takzvaně rozpadly.“ „Vy myslíte, že to byla pouze moje vina?“ znovu se napila vody a bylo znát, že jí začíná být rozhovor čím dál více nepříjemný. „Jak říkám, nejsem na to pyšná. Byla jsem tehdy hloupá. Dnes to vidím jinak. Mám už svou rodinu… své vymodlené dítě a úplně jiný život. Věnuji se charitě a dělám spousty dobrého, aniž bych o tom někde mluvila, ale to vás asi nezajímá, že?“ „No ale…“ zmohl se novinář. „Už se o tom nechci bavit. Já, promiňte, ale… vše, co jsem vám chtěla říct, jsem řekla. Každý ať se snaží žít, jak nejlépe umí… zdravá krev je naše cesta… nás všech!“ vytrhla si mikrofon z košile, hodila ho na zem vedle sebe a zmizela ze záběru. „Počkejte, paní Olivová, jak to myslíte s tou krví… paní…“ Konec záběru. Po dalším střihu byl v záběru opět moderátor. „Tak jste mohli vidět a slyšet první část našeho pořadu Ztracené případy. Pokud vás zajímá i naše další soukromé pátrání o domě hrůzy, jak jej s kolegy nazýváme, sledujte nás dále. Pokusíme se rozkrýt další nejasnosti v tomto případu v jednom z dalších dílů. Dále sledujte pořad, Ztracené případy!“ V televizi zazněla znělka k reklamám. Gany se podívala na Martu, Marta na ni a obě měly podobně nechápavý výraz. „Jakože cože?“ vypadlo z Gany a zapálila si další cigaretu.
98