Jelen se zastavil přímo před ním a pokojně k němu sklonil pora‑ něnou hlavu. Opatrně a pomaličku Cedrik přiložil ruku na čelo zvířete. Bylo tvrdé, srst zcuchaná a zakrvácená. Zavřel oči. Jeho nitrem se rozlila síla, prastará a mohutná. Proudilo jím teplo a neskutečná energie. Svým vnitřním okem z tekutého ryzího zlata se díval na jelena. Cítil, jak jeho tělem proudí síla z nitra země do zvířete. Prostoupilo ho pulzování, oslepila záře, zmocnil se ho příval energie. Polekal se a vykřikl. Pak vše skončilo stejně rychle, jako začalo. Otevřel oči, ztěžka dýchal a brnělo ho celé tělo. Jelen trpělivě stál před ním, jeho hluboká rána však nejenže přestala krvácet, ale byla dokonce zacelená. Čelo měl neporušené, nebyla na něm ani stopa po krvi či jizva. Cedrik jelena uzdravil. Zvíře se na svého zachránce ještě jednou podívalo, pak klidně otočilo hlavu a pokojným krokem se vracelo do běsnící bouře. Cedrik za sebou uslyšel praskot lámajících se větví. Škubl sebou. „Elliote! Emily!“ Žena ho přerušila: „Teď je můžeš zachránit!“ „Jak?“ Zatočila se mu hlava. „Promluv si se stromem! Stejně jako ty je i on součástí země a čeká, že mu pomůžeš. On hoří! Trpí! Vyprávěj mu tedy o dešti a chladném jaru, o svěžím povětří, o novém životě! Připomeň mu, jaké to je, když je plný mízy a vyhání nové výhonky. A popros ho, aby dal vyrůst novým větvím, které udrží tvoje kamarády!“ Cedrik se zhluboka nadechl. Bylo to absolutně šílené! Ale nic jiného mu nezbývalo. A u jelena to zafungovalo. Sebral všechnu odvahu, zabořil ruku do země, zavřel oči a hle‑ dal strom. Našel ho okamžitě. Zlatý, zářící, mohutný. Vyprávěl mu o prvních slunečních paprscích roku, o větru vlahých nocí
98