Kapitola třetí: Dlouhý pátek 100
V roce 2011 proběhla analýza údajů týkajících se britských státních zaměstnanců mezi lety 1997 a 2004. Z té vyplynulo, že práce delší než padesát pět hodin týdně u žen výrazně zvyšuje riziko deprese a úzkostné poruchy. Na muže taková pracovní doba žádný statis ticky významný dopad neměla.33 U žen dokonce stačila i týdenní pracovní doba mezi jednačtyřiceti a pětapa desáti hodinami, aby se zvyšovala pravděpodobnost jejich psychických problémů. Ke stejným závěrům do spěla i kanadská studie z roku 199934 a analýza údajů z australského průzkumu dynamiky příjmů domác nosti a práce (Household Income Labour Dynamics of Australia Survey)35 za období šesti let, provedená v roce 2017. Oba projekty zjistily, že ženám ke zhoršení duševního stavu stačí mnohem méně hodin strávených v zaměstnání než mužům. Ale nejde jen o duševní zdraví. Studie ze Švédska potvrdily, že i krátké přesčasy zvyšují u žen riziko hos pitalizace a zvyšují úmrtnost, zatímco muže před nimi dokonce chrání.36 Podobnou genderovou nerovnost od halila i studie z USA z roku 2016 zaměřující se na dopad dlouhé pracovní doby v průběhu třiceti dvou let.37 Krát ké přesčasy (čtyřicet jedna až padesát hodin týdně) byly u mužů „spojovány s nižším rizikem srdečních chorob, chronických plicních onemocnění a deprese“. U žen naproti tomu taková pracovní doba vedla k trvalému a „znepokojivému nárůstu“ život ohrožujících onemoc nění včetně srdečních chorob a rakoviny. Riziko, že se tyto nemoci u žen rozvinou, začalo stoupat již tehdy, kdy pracovaly přes čtyřicet hodin týdně. V případech, kdy ženy za posledních třicet let pracovaly šedesát ho din týdně, bylo riziko, že se u nich rozvine jedna z těch to chorob, trojnásobné. O co tu tedy jde? Dokazuje to snad, že jsou ženy skutečně slabším pohlavím? Ne tak docela. Z australské studie vyplynulo, že ačkoli průměrný muž zvládá oproti ženám výrazně del ší pracovní dobu, než začne pociťovat negativní dopad