Bůh ve svém požehnání umožňuje lidské úsilí o dobrý život, přitakává mu, podporuje ho a dovádí ho do cíle. Důležité je, že tak činí bez ohledu na to, zda je primární intencí tohoto aktu vlastní štěstí nebo štěstí druhého člověka. Pojem požehnání obepíná oba aspekty lidského úsilí: jak službu bližnímu, tak péči o sebe sama. Ani jedno z obojího se tu nefavorizuje, neříká se, která z obou snah je pro člověka důležitější. V požehnání je překonána zdánlivě principiální neslučitelnost lásky a sebelásky. Tradiční teologie vytvořila dojem, že ohled na vlastní štěstí a ohled na štěstí druhého tvoří nesmiřitelnou alternativu, přičemž volba ve prospěch bližního se stala šiboletem pravé křesťanské morálky. Kde ale leží hranice této preference bližního?254 Sebedarování, které se zvrhává v sebeponižování či dokonce sebedestrukci, nemůže být křesťanským ideálem, stejně jako jím není sobectví bez lásky, milosrdenství a soucitu. Člověk nachází štěstí tam, kde je Bohem osvobozen k rozdávání a přijímání lásky, kde rozvíjí svá obdarování ve službě svým bližním i ve svém vlastním zájmu, kde svoje požehnání přijímá jako výzvu, aby se stal požehnáním pro druhé. V této perspektivě je možné částečně rehabilitovat také módní pojem seberealizace. Z příběhu Ježíše Krista jednoznačně vyplývá ujištění o tom, že Bůh si přeje, aby člověk žil dobrým životem v celostním (tj. nejen morálním) smyslu. Důsledkem Božího odpuštění hříšníkovi a daru Ducha svatého je obnova pravého lidství, která zahrnuje nejen vysvobození ze sebestřednosti a uschopnění k lásce, ale také znovunalezení a rozvinutí všeho, čím Bůh konkrétního člověka obdaroval a co v důsledku hříchu zůstalo podvyživeno, zdeformováno či rovnou umrtveno. Boží milost uvolňuje plný potenciál nezaměnitelné identity každého jednotlivce, který smí realizovat navzdory vší své křehkosti, omezenosti a náklonnosti ke zlému.255 Úsilí o štěstí je tak součástí odpovědnosti člověka za vlastní jedinečný život a jeho uskutečnění.256 K plnému sebeuskutečnění člověk sice dospěje až v Bohu samotném, ale již teď a tady může a má realizovat své jedinečné poslání. Ellen T. Charryová pro to používá pojem „flourishing“, který by se dal přeložit jako vzkvétání 254/ Dokonce i v podobenství o milosrdném Samařanovi (L 10,30–37), který je obecně pokládán za prototyp činné lásky a obětavosti, čteme, že Samařan nezůstal se zraněným člověkem po celou dobu jeho uzdravování. Poskytl mu první pomoc a zajistil mu následnou péči, avšak poté se již věnoval „svým“ záležitostem (obchodu? rodině?). Cílem podobenství není vyzdvihnout bezbřehé a totální nasazení pro druhé, ale vyzvat k tomu, aby se člověk v pravý čas dokázal k druhému přiblížit a pomoci. 255/ Podle M. L. Frettlöh: Theologie des Segens, s. 363, Bůh požehnáním otevírá lidem prostor pro uplatnění jejich stvořitelskosti a „katalyzuje uskutečnění talentů a potenciálů“, jimiž je vybavil. 256/ K. Demmer: Das vergeistigte Glück, s. 112.
98