vydělení spjato s hypertrofií intelektuálních či tvůrčích schop ností. Jako mohou Židé sami sebe považovat (a filosemity být považováni) za aristokraty mezi ostatními národy, génius je duchovním aristokratem mezi ostatními lidmi. Je vyhnán jak z jejich společnosti, tak z životní bezprostřednosti. Čím je geniálnější, tím je osamělejší a od života odcizenější. Čím větším je umělcem, tím ochuzenějším je člověkem. Takového proklatého a požehnaného aristokrata ducha „v davu okamži tě rozeznáte, máte-li jen trochu bystrozraku. V jeho tváři se zračí pocit odlišnosti, nepříslušnosti, pocit, že je poznáván a pozorován, cosi královského a zároveň rozpačitého. Něco podobného můžeme pozorovat na tváři knížete procházející ho se v civilních šatech mezi lidem. (…) [S]tačí, abys zvedl oči a otevřel ústa, a každý hned ví, že nejsi člověk, ale kdosi cizí, zarážející, jiný…“115 V Tonio Krögerovi ještě Mann vynechal otázku, zda ta koví aristokraté ducha mohou svou tvorbou nějak obohatit svět, z nějž je tato tvorba vyloučila. Mohou mít na normální lidi nějaký blahodárný či dokonce potenciálně spásný vliv? Posléze uvidíme, že ve své pozdní tvorbě načrtl podmínky je jího kladného zodpovězení. Této otázce se nemohli vyhnout ani ostatní autoři, kteří téma geniality propojili s židovskou otázkou mnohem úžeji než Mann. Jak uvidíme v kap. 9, Otto Weininger přisuzuje zvláštnímu typu židovské geniality doslo va spasitelskou misi. Tam, kde on má na mysli individuálního génia typu Ježíše Krista, Buber rozděluje spásné poslání rovně mezi kolektivního génia židovského lidu a génie individuální, kteří se díky své schopnosti aktualizovat tři ideje či atributy židovství stávají jeho elitním předvojem. Buberovo osvojení diskurzu geniality je ovšem, na rozdíl od Weiningera, pouze implicitní. Zatímco u posledně zmíněného autora má odkaz k židov skému géniu antisemitský obsah (spasitel je Žid, který dokáže překonat své židovství, čímž umožní překonat židovství i lid stvu), ve filosemitském kontextu rozvine toto téma čtyřicet let po Buberovi s bezprecedentní přímočarostí Witold Gom browicz. Viděl-li Mann mezi postavením a dilematy tvůrčího
115
Tonio Kröger, in T. Mann: Novely a povídky. Praha, Odeon 1979, s. 85.
98