98
Victoria Cornwall
•
Pouta osudu
„Jamesi!“ okřikla syna lady Brockenshawová, oddaná royalistka. „Promiň, máti, ale k čemu je nám královna? Nedělá nic, než že se schovává někde ve Skotsku.“ „Má nemalý význam, drahý synu,“ nechal se slyšet otec. Večer se chýlil ke konci a James měl za sebou další otravný den. V době vánočních trhů a svátků Bosvenna Manor ožilo, jenže teď byl leden a nekonečně dlouhé, ponuré dny se zdály k nepřežití. James doufal, že jeho nudu rozptýlí matčina komorná, ta se mu však úzkostlivě vyhýbala. V domě plném služebnictva bylo téměř nemožné ocitnout se s ní o samotě. Po počátečním flirtování se touha po krásné služebné proměnila doslova v posedlost. Nejvíc by mu prospělo na nějaký čas odtud vypadnout… A usoudil, že ten čas právě nastal. „Koncem týdne odjíždím do Londýna navštívit Edwarda.“ Oba rodiče se k němu po tom nečekaném oznámení překvapeně obrátili. „Doufal jsem, že ze mě konečně sejmeš tíhu zodpovědnosti za hospodaření na panství.“ „Přece jsem navštívil nájemce.“ „Ano. Jedenkrát, na začátku zimy. Je třeba dělat mnohem víc, ovšem ty vůbec nejevíš zájem, aby ses naučil aspoň něco.“ „Je to tvůj domov, Jamesi,“ přidala se rozčileně matka. „Jenže ty jenom hledáš záminky, jak odtud zmizet. Vždyť jsi nedávno přijel!“ James se posadil vedle ní a poplácal ji po dlani jako dítě. „Máti, drahoušku, vrátil jsem se na začátku podzimu. Jestli si mám najít bohatou nevěstu, pak je naprosto nezbytné objevovat se ve společnosti, kde rodiče uvádějí debutantky.“ „Ubytuješ se v Edwardově londýnské rezidenci?“ „Ano, otče. Ušetřím ti náklady.“ „Jak tě znám, vyúčtuješ mi další.“ „To doufám.“